Uznávám, že moje psací morálka je příšerná, ale doufám, že se to změní. Možná trochu naivně, ale nevadí. Ono to snad půjde skloubit všechno dohromady, abych psal častěji. Bylo by to asi záhodno, zvlášť vzhledem k tomu, jak rychle se mi podrobnosti ztrácejí z hlavy, ale tak jdeme na další den, hm? Konkrétně se vracíme do 16. září 2014 a navštívíme spolu Four Corners Monument a Monument Valley.
PS: Na žádost přidávám mapy naší cesty pro lepší představu. Děkuji za tento nápad. 🙂
I přesto, že nás čekal poslední dlouhý přejezd delší než 300 mil (přes 480 km) jsme vstávali docela pozdě a z motelu vyráželi až před devátou hodinou. Měli jsme namířeno k Four Corners Monument, kde jsme měli opustit Colorado. Míjeli jsme zelené pastviny, hory a bílé ploty, za kterými se pásli koně, ale ráz krajiny se pomalu měnil v písčité suché kopce a skály s vyprahlou travou. Cedule lákající na barevné Colorado tu neměla valného významu, protože tohle barevné vůbec nebylo. Bylo zjevné, že se blížíme k hranicím Arizony a Nového Mexika.
Zanedlouho už jsme viděli i ukazatele na Čtyřhranici. Jediný bod, kde se setkávají hranice čtyř amerických států – Utahu, Arizony, Colorada a Nového Mexika. Doslova se název překládá jako čtyři rohy, protože všechny výše zmíněné státy dohromady i každý jednotlivě dávají dohromady něco podobného čtverci. Takže když se člověk řádně rozplácne, dokáže být ve čtyřech státech zároveň. To je docela unikátní, ne? Mimochodem se tohle místo objevilo i v jednom díle Simpsonových, kde mělo dopomoci k dokonalé vraždě (zastřelíte někoho v jednom státě, kulka proletí druhým státem a zasáhne oběť ve třetím).
Ještě před vjezdem k monumentu jsme se fotili u cedulí vítajících nás v Novém Mexiku, pak jsme zaparkovali vedle nízkých podlouhlých budov, které dohromady tvořily jakýsi kosočtverec. Uvnitř toho prostoru vlály vlajky, a když jsme přišli blíž, zjistil jsem, že ty budovy jsou vlastně jakési kóje, kde mají indiáni svoje stánky. Celá oblast patří Navahům.
Představoval jsem si to celé trochu jinak, ale nebylo to nějaké zklamání, to ne. Naopak, bylo to zajímavé místo. Uprostřed tohoto prostoru mezi stánky byl kruh, do jehož středu se sbíhaly hraniční čáry. Kolem dokola pak byly lavice, což z toho prostoru kolem kovové desky označující právě ten jediný společný bod čtyř států, dělalo jakési podium. Akorát, že tady bylo podium níž než hlediště. Kolem dokola byli ve stáncích indiáni, prodávali své cetky a ptali se turistů, odkud přichází (na zmínku o České republice reagovali slovy „looong way“ (dlouhá cesta).
Samozřejmě jsme se i my museli tady na té kovové destičce nejdřív rozplácnout, jak široký, tak dlouhý, aby každá naše končetina byla v jiném státě. Nebylo tu jinak v podstatě nic víc, ale ta jediná kovová destička za vidění a pocit zkrátka stojí. Bylo kolem poledne, takže teplota se pohybovala vysoko, ale i přesto jsem ještě asi dvakrát prošel kolem všech těch stánků (čímž jsem prošel dvakrát cípy všech čtyř států), abych si koupil náramek a suvenýry pro těch pár vyvolených, co zůstali doma. Nakonec jsme se vypravili dál do Arizony. Ještě jsme měli dál nějaký program, a to konkrétně Monument Valley.
Místy červené skály, písek, občas zelené keře nebo přímo pastviny, taková byla Arizona kolem nás. Cesta byla poměrně dlouhá a místy únavná. V Kayentě jsme se naobědvali u sítě Danny’s, než jsme najeli na scénickou silnici vedoucí právě k Monumentům. Ty mimochodem leží v Utahu, nikoliv v Arizoně, ale je to taková malá vzdálenost od hranic, že to v podstatě nepoznáte, když přehlédnete ceduli, která na tuto skutečnost upozorňuje.
Kolem této scénické silnice se tyčí různá skaliska, které se objevují téměř na rovině. Rovina, rovina a najednou do toho vysoká skála. A to všechno kolem jedné rovné asfaltové silnice s typickou žlutou dělicí čárou. Nedlouho na to jsme se dostali na silnici, jež se objevuje v opravdu mnoha filmech a seriálech. Je to typický pohled na tuhle oblast, kterou filmaři mají moc rádi. Teď z hlavy mi napadá Forrest Gump a můj oblíbený Doctor Who (první epizoda šesté série). A ne, tu fotku odsud prostě z nějakého důvodu nemám. -,-
Není těžké zjistit, proč je to tak oblíbené mezi turisty i lidmi od filmu. Ohnivě rudá skaliska se štíhlými špičkami rozprostírající se v plochém údolí o rozloze přes 91 600 akrů. Nic víc není potřeba. Určitě nikoho nepřekvapí, když napíšu, že Monument Valley patří indiánům. Oblast se rozprostírá na autonomní oblasti patřící Navahům, kteří si vybírají vlastní vstupné a s ANUAL PASS u pokladny neuspějete, ale za ty peníze tahle zastávka stojí… už jen pro tu filmovou kariéru.
Zastavili jsme na přecpaném parkovišti před návštěvnickým centrem a rovnou si vyfotili East a West Mitten, což jsou ony nejznámější skalní útvary. Hned na to jsme se šli ochladit dovnitř Visitor Center, kde jsem úspěšně prolezl obchod se suvenýry, abych vybral několik pohledů, a musel za ně vydat svůj dolar pro štěstí, jelikož mrchy indiáni odmítli platbu kartou. Nevím, co se jim nelíbilo, že chci platit dolar a něco kartou, ale se zoufalosti jsem holt vybral peněženku, kde jsem měl ještě také nějaké drobné z minulých cest po USA. Hlavně tedy různé čtvrťáky nalezené na ulici.
Po postěžování si venku u našich jsem konečně měl možnost zjistit, že stojím na terase, odkud je ten nejlepší výhled na celé údolí – vysoké skály z červeného pískovce a prašná silnice. Místo označené jako John Wayne‘s Point nás donutilo chvíli setrvat, než jsme se přesunuli zpět do auta. Bylo na čase se přidat mezi ty, kteří se rozhodli údolím projet v autech.
Park může každý projet buď ve svém autě, nebo organizovaně s indiánským průvodcem, což jednoho návštěvníka vyjde na něco přes 50 USD. Výhoda vlastního auta není jen cena, ale i jistá svoboda v tom, kde zastavíte a jak dlouho se zdržíte. Nevýhodou je fakt, že neuvidíte vše. Na určité cesty v údolí se dostanou právě jen organizované výlety. Nevýhodou organizovaného výletu je, že celou dobu jedete ve víceméně otevřeném mini autobusu, tudíž ten jemňoučký červený písek budete nacházet v oblečení ještě dlouho po návratu domů. Osobně by se mi to podstupovat nechtělo – stačilo, jak vypadalo naše auto po tomhle výletu.
Písečná cesta není zrovna dvakrát zpevněná, a proto ji musejí správci parku upravovat, aby vůbec byla sjízdná pro většinu aut. Mnozí se tuto trasu rozhodli absolvovat ve sportovních nízkých autech. My tuto odvahu neměli, a proto jsme už při rezervaci auta brali vysoké velké auto, se kterým jsme se nemuseli bát, že někde zapadneme nebo serveme podvozek.
Kdo chce, může si park projet a nafotit z koňského hřbetu. My z nedostatku času, z respektu k indiánským koním a taky z lásky k našim fotoaparátům tuto příležitost raději nechali jiným odvážlivcům a na zastávce u koňské „farmy“ jsme si pouze vyfotili skály v dáli. Právě z tohoto místa totiž pochází jedna z reklam na Marlboro. Dokonce i toho koně po chvíli přivedli a my si to nafotili kompletní. Poté jsme vyrazili dál.
Jeli jsme v podstatě krokem a neustále dělali zastávky, protože jsme zrovna viděli někde záběr s jinou větví, než s jakou jsme si tu samou skálu fotili před pěti minutami. Nemluvě o tom, když jsme o něco dál narazili na strom. Celá posádka auta byla venku a oblézala kmen, aby našla ten nejlepší záběr pro fotku, kterou nakonec stejně neupraví a nikdy nezveřejní, jelikož se z počítače nebude zdát tak dobrá, jak vypadala v danou chvíli. Tomu se říká fotografův úděl.
Samozřejmě jsme nestihli projet celé údolí za to jediné odpoledne, ale i tak jsme zde strávili něco přes dvě hodiny. Projeli jsme několik cest a skončili na konci jedné u zábradlí. Potuloval se tam po parkovišti nějaký pes a na skalách kousek od nás lezly a pásly se tři nebo čtyři kozy.
Z parku jsme nakonec vyjeli něco po půl páté odpoledne a byl právě nejvyšší čas vyrazit do Page v Arizoně, kde jsme měli sjednaný nocleh. Široko daleko totiž kromě Kayenty není v této oblasti žádné větší město, které by nabízelo ubytování, proto jsme museli o něco dál.
Cestou jsme minuli elektrárnu a Antelope Canyon, na který se můžete těšit hned v dalším dílu. I přes naši obavu se nakonec Motel 6 ukázal jako velmi slušný a čistý. Pouze jsem v něm spal tak trochu načerno, ehm, ale nevadí. Nikdo si nestěžoval, že je mi víc než čtyři roky, tak to nebudeme dál rozebírat. Ještě jsme si sjeli nakoupit do centra města, než jsme to zabalili a usnuli po náročném osmém dni cesty. Dostali jsme se tak do půlky našeho pobytu na Středozápadě.
Vzhledem k tomu, že jsme to ráno definitivně opustili Colorado, hodilo by se, abych o tomto státě také něco řekl. Předně musím říct, že je to opravdu nádherný stát, který hýří barvami, a já budu jedině rád, když dostanu možnost se do něj zase někdy vrátit. Vysoké hory, skály, pastviny, bílé ploty, červené stodoly, koně a krávy. Colorado jsem chtěl navštívit řadu let, takže to bylo takové další splněné přání (po Wyomingu), které mé očekávání v mnohém nezklamalo. Najdete v něm úchvatnou rozmanitost přírody.
Přesto musím říct, že mě hodně zklamal Denver. Těšil jsem se na tohle město, už proto, že jsem (a nadále zůstávám) fanouškem jejich hokejového klubu Colorado Avalanche, ale bylo to jen velké zklamání. To město na mě neudělalo vůbec dobrý dojem, a kdybych někdy šel na zápas svého oblíbeného klubu, nemohlo by to být domácí utkání, protože se do Denveru vracet nechci. Možná jsme jen nenavštívili tu správnou část města, ale já popravdě asi nemám chuť to zjišťovat, když je v USA ještě tolik míst, které musím vidět. Takže za mě Colorado jednoznačně za návrat stojí (třeba oblast kolem Colorado Springs), ale do Denveru nikdy víc.
