Oops! It appears that you have disabled your Javascript. In order for you to see this page as it is meant to appear, we ask that you please re-enable your Javascript!

Jedné noci v jednom domě

Datum: 25. března 2013
Autor: Fori
Žánr: slash
Beta-read: není
Forma: Er
Počet slov: 2029
Přístupnost: +15?
Poznámka: Se můžu na samostatnou slash stránku taky vy…kašlat, že? ^^
Poznámka no.2: zadaná slova od Freddyho zněla: koudel, budík, hůl(ka), obal, šroub(ek), zadaný obrázek je pod perexem.


Bezmračná noc byla krásná, mraky nezahalovaly hvězdy a měsíc prosvětloval krajinu kolem. Andreas stál u okna své ložnice a sledoval rozkvetlou zahradu venku. Tmavý kabátec s červeným lemováním měl rozepnutý a pod ním napůl rozepnutou bílou košili. Přemýšlel.

Za bezmála devět hodin přijde jeho sluha, aby si zahrál na budík a vytáhl ho nemilosrdně z postele. Tak moc se na zítřek netěšil. Cestování ho nebavilo a on navíc ještě musel teď odjet až za hranice země. Nenáviděl svoji práci a potažmo nenáviděl i svoji rodinu. To díky nim se musí trmácet do nějaké tramtárie a řešit tam rodinné spory. Jako by se to nemohlo vyřešit třeba přes dopisy, byť by to tedy bylo možná až zbytečně zdlouhavé. Nemělo smysl nad tím přemýšlet, beztak ráno bude muset sednout do toho kočáru a vydat se na cestu, alespoň, že s ním pojede jako doprovod jeho sluha Fabrico.
Z jeho myšlenek ho vytrhlo tiché zaklepání na krásné dubové dveře. Otočil se k nim čelem a z jeho tváře nezmizela stopa zamračenosti, která se tam usadila během přemýšlení. Proč ho jeho sluha ruší? Řekl přece, že se chystá spát, tak co se děje?
„Vstupte,“ dal nakonec i akustický pokyn tomu, jenž se tak nevtíravě dožadoval vstupu dovnitř. Po vyzvání vešel do jeho pokoje Fabrico.
„Omlouvám se, že Vás ruším, Pane, ale někdo Vás tu hledá,“ oznámil tiše příchozí a sledoval tvář svého pána, který již stačil zamaskovat svoje podmračení.
„Kdo?“ pozvedl obočí tázavě, kdo by to ta v tuto hodinu mohl být? Pouze jeden člověk, ale přesto se musel zeptat, alespoň z formality.
„Váš přítel Victor Iberim, Pane,“ potvrdil jeho myšlenku bez váhání.
„Ať vstoupí a postarejte se o jeho koně,“ udal pokyny a udržel schovaný mírný úsměv, alespoň do chvíle, než sluha odešel splnit jeho pokyny.
Netrvalo to příliš dlouho a do jeho ložnice vstoupil po krátkém klepnutí vyšší robustní muž, v jehož poněkud strhaném výrazu se objevil upřímný úsměv v okamžiku, kdy se střetl tváří v tvář s majitelem tohoto honosného sídla, jeho dávným přítelem. Do tmavých očí se nastěhovaly trochu nezbedné jiskřičky. Byl rád, že se opět shledává se svým, napůl ztraceným přítelem.

 

Nezměnil se, byl pořád takový, jak si ho Andreas pamatoval z minulosti. Měl na sobě černý, ornamenty zdobený, cestovní plášť, jezdecké kalhoty, vysoké boty a v pravačce držel svoji věrnou vycházkovou hůl z ebenového dřeva, jejíž rukojeť byla postříbřena. Andreas neskrýval vřelý úsměv.
„Zdravím Andreasi,“ pozdravil vesele host a zůstal zdvořile stát u dveří, které však za sebou již stihnul zavřít.
„Vítám Tě, příteli,“ odvětil tiše a vydal se jeho směrem. Když byl až u něj, přátelsky a krátce ho objal, tak dlouho ho neviděl, jako by to byla věčnost nebo možná ještě dýl. „zase Ti hoří koudel u zadku?“ otázal se pobaveně, když se odtahoval, aby mu viděl do tváře. Znal svého přítele dlouho, a ač se s ním dlouho neviděl, stále spoustu věcí dokázal poznat. A navíc, Victor byl průserář na entou, takřka nikdy nehrozilo, že by nic neprovedl. Když byli menší, rád nechával Andrease, aby za něj řešil důsledky jeho vylomenin.
„Tak nějak bych to asi nazval,“ potvrdil mu to ihned a nevinně se zaculil. Uměl se svojí tváří působit andílkovsky, zvlášť když nechal své blonďaté dlouhé vlasy spadnout do tváře. „další důvod ale byla jakási nostalgie po starých časech, chyběls mi,“ přiznal se a malinko ve tváři zrůžověl. Styděl se za svoji přecitlivělost, bylo evidentní, že poslední slova myslel smrtelně vážně.
„Ale neříkej, stýskalo se Ti po mně?“ musel si pobaveně rýpnout a s těmi slovy zamířil k pohodlně vypadajícím křeslům. Nezastavil však u nich, pouze rukou vyzval Victora, aby přijal místo v jednom z křesel, ten jeho pobídku uposlechl. On sám došel až ke skříni z dubového dřeva, jež stála kousek od křesel. „Co si dáš?“ otázal se a otočil se k němu čelem, nechá ho při tom pohybu nahlédnout do otevřené skříňky, ve které má schované a pečlivě vyrovnané skleněné lahve, svoje zásoby kvalitního alkoholu.

 

„Whisky, co jiného?“ odvětil otázkou a mírně pozvedl obočí. Tento dotaz považoval za zbytečný, pakliže jeho přítel nezapomněl za ta léta odloučení na jeho zvyklosti a tradice.
„Jen jsem se chtěl ujistit, že jsi nepřesedlal na jiného koně,“ vysvětlil svůj dotaz s úsměvem a ze skříňky vytáhl dvě sklenky a láhev irské whiskey.
„Nepřesedlal,“ oznámí tiše a úsměv mu z tváře zmizí, pátravě sleduje svého hostitele, zkoumá ho pohledem a na krátký okamžik zaostří na část odhalené hrudi. Nijak se u ní nezdržuje, vrátí pohled k jeho očím. Sleduje, jak Andreas rozlil zlatavou tekutinu z poloprázdné lahve do dvou skleniček a vzápětí přijme nabízenou sklenku, přičichne s letmým pousmáním. Rozhodně neztratil vkus na kvalitní a dobré pití. Andreas se posadí do křesla proti němu a pátravý pohled oplatí.
„Co Tě sem přivádí krom toho, že se Ti stýskalo?“ otáže se tiše a vážně. O Victorovi neslyšel nic už pěknou řádku měsíců, vlastně z jeho současnosti nevěděl prakticky nic.
„Tohle,“ odvětí a sáhne do vnitřní kapsy teď už rozepnutého pláště, načež z něj vytáhne jakýsi deník v hnědém koženém obalu, který zdobí runy, ten mu podá. Sleduje, jak si ho Andreas s podmračením převezme a otevře, aby prostudoval jeho obsah. Najde tam opisy několika důležitých státních listin a obočí mu vylétne vzhůru.
„Co to je?“ otáže se tiše a pohlédne na svého společníka.
„To, co myslíš, že to je. A zajisté Ti je jasné, jak moc teď po mně jdou císařovi lidi…jak slepice po flusu,“ odvětí až moc klidně na to, v jaké situaci se nyní nachází.
„A ode mě chceš schovat?“ otáže se tiše a raději do sebe naráz kopne obsah vlastní sklenky, neubrání se úšklebku.
„Napůl, potřebuji se dostat za hranice a ty za ně často jezdíš za prací,“ nechá větu vyznít do prázdna.
„Jedu za ně zítra, mám Tě snad v kočáru dostat za ně?“ ujistí se tiše, mírně zaskočen.
„Přesně tak, schovám se a ty mě převezeš přes hranice. Já předám tohle a vrátím se potom zpátky s Tebou,“ přikývne a osvětlí svůj geniální plán, který je však podle Andrease děravější, než cedník. Victor si jemně převezme svůj deník a nechá ho zmizet ve svém plášti.
„Když Tě tam najdou, zabijou Tebe i mě,“ namítne s hraným klidem. Není zrovna vhodná doba na umírání, navíc se mu ještě pořád do rakve nechce, proč tam ostatně spěchat?
„Nenajdou, a i kdyby, ty se budeš moct tvářit, že jsi o mně nevěděl. Jsi vážený tady i v zahraničí, nikdo Tě nebude podezírat,“ pronese rádoby chytře. Samozřejmě, kočár je takové obvyklé místo, kam se lze bezpečně schovat, aniž by o vás kdokoliv věděl. Ano, příliš lidí se nekouká pod kočár, jestli se k jeho spodku neuvázal nějaký kretén, který chce cestovat s vámi bez vás, ale Andreas nesdílel Victorovu představivost. Nedovedl si představit, že má pod nohama chlápka, který tam visí jako chcíplé prase a ještě ke všemu pašuje přes hranice nějaký zpropadený deník. Nepochyboval sice o jeho schopnostech, ale také nevěřil, že dokáže takhle cestovat těch více jak tři sta kilometrů, které dělí jeho panství od hranic. Od kopyt koní lítá všelijaký bordel, takže i kdyby to se štěstím třeba přežil, pravděpodobně bude tak zadělanej od bahna a dalších věcí, že si kdokoliv rozmyslí jakoukoliv schůzku s ním. Přece jen, pojedou po stezce, kde za den projede nemálo koní.

 

„Nelíbí se mi to,“ obeznámí ho nakonec, když zažene své nelibé myšlenky na to, jak by asi po takové cestě vypadal.
„Mně taky ne, ale není jiná možnost,“
„Musíš cestovat s těmi dokumenty ty?“
„Hm? Ne,“ změřil si ho při té otázce podezíravým pohledem. Co zase vymýšlí?!
„Fajn, pak ty zůstaneš pěkně tady a já deník převezu a předám,“ pokýve hlavou, asi to rozhodl i za něj právě.
„Jsi cvok, to nejde,“ obeznámí ho a zavrtí rázně hlavou. Ne, to po něm nemůže chtít. Kdyby ho s tím chytili, nepomůže mu ani dobré jméno. Nejspíš by skončil před popravčí četou jako špion a zrádce císaře. Takovému nebezpečí ho prostě vystavit nemůže, přestože už nyní ho obstojně zaplétal do strašného průseru.
„To asi jsem,“ připustí bohovorně a přikývne. „takže co, kde, jak a kdy se máš s kým sejít?“ pozvedne nakonec pátravě obočí a jeho oči mluví jasným jazykem. Svoji otázku a celou tuhle nabídku myslí smrtelně vážně.
„Zítra večer, hned v té vesnici za hranicemi. Nevím, jak se jmenuje, ale ten chlap je vysokej blonďák, měl by mít černej plášť a jezdecké černé boty. Zatím vždycky přijel na hnědákovi. Těžká váha s širokými kopyty,“ detailněji popsal spíše to zvíře, než samotného muže, ale pravda byla taková, že si toho koně pamatoval prostě líp. Napůl byl rád, že nemusí jet v kufru kočáru nebo někde pod podlahou, případně v nějakém božím převleku jako učenec kočího, ale na druhou stranu ho děsila představa, že by jeho vinou přišel Andreas o život rukou císařových mužů. Neunesl by to, neustál by fakt, že zavinil jeho zavraždění. Během svého přemýšlení bolestně stáhl obočí.
„Dobrá, udělám to, ale teď si chci odpočinout. Fabrico mě nemilosrdně vzbudí už ráno a já neumím spát během jízdy,“ poznamená a zvedne se, načež ledabyle sundá svůj kabát a přehodí ho přes opěrku křesla, poté zamíří k pohodlně vypadající vysoké posteli a usadí se na ní, zatímco si rozepíná knoflíky košile. Jakmile ta opustí jeho tělo, Victor si neodpustí pohled na jeho hruď s mírným pousmáním.
„Nechám Tě prospat,“ podotkne tiše a sám konečně do sebe hodí nalitý alkohol, než se pomalu zvedne a líným krokem zamíří ke dveřím. Cestou na stůl u dveří položí předmět doličný.
„Nemusíš odcházet,“ poznamená tichounce jeho přítel od postele, těžko říct, jak se dokázal tak rychle zbavit oblečení a hodit ho na židli, nyní k němu stál zády polonahý a navlékal na sebe noční úbor. Victor se zarazil. Pomalým pohybem k němu vrátil svůj pohled a pozvedl obočí. Jistěže nechtěl odcházet, ale asi by měl, měl by ho nechat prospat. Zítra bude mít krušný a asi nejnebezpečnější den v jeho dosavadním život, zatímco on tu bude sedět v teple hostitelského krbu, pak se však rozmyslel a vydal se k němu.

 

Andreas na svých zádech pocítil letmý dotek, zatímco si natahoval kalhoty pyžama, mírně se pousmál a stočil pohled k osobě stojící za ním, líně se k ní otočil čelem a měkce políbil na rty. Pamatoval si jeho chuť z dob minulých a musel se nostalgicky usmát, když jeho téměř vyhaslá vzpomínka ožila jasným plamenem, Victor jeho polibek opětoval.
„Chyběls mi,“ hlesl Andreas k jeho rtům, když se od něj maličko odtáhl, dál se ho však dotýkal špičkou nosu.
„Ty mně také,“ dočkal se odpovědi od Victora, který stáhl ruce dozadu a nechal si z ramenou spadnout svůj plášť, až poté je omotal kolem pasu Andrease a pomalu ho položil na matraci postele, ten neprotestoval, pouze se uchichtl a pohladil přítele po tváři, také on se uměl tvářit nevinně a cudně, pokud chtěl. Pracně natažené kalhoty mu Victor nestudně začal stahovat dolů, aniž by se setkal s jediným protestem, ba naopak, Andreas mu ještě milerád vyhověl a nadzvedl se v pase, čímž umožnil volný pohyb kalhot směr dolů.
„Doufám, že Tvoje postel má stále v pořádku šroubky a prkna pod námi,“ vydechl mu Victor do ucha poté, co zbavil kalhot jeho i sebe a pomalu na něj nalehl bez dalších vedlejších aktivit, snad kromě té ruky u Andrease v klíně.
Pakliže něco dokázal Victor bezkonkurenčně nejlíp, bylo to právě zkažení jakékoliv romantické atmosféry každého večera, avšak Andreas nepůsobil dojmem, že ho jeho poznámka rozhodila, byl na to ostatně zvyklý a jen čekal, kdy jeho přítel něco podobného vypustí. Krátce se zasmál a plácl ho rukou po zatím skryté hrudi, jeho rty si však Victor nemilosrdně ukradl nedbaje na fakt, že nedisponuje během jeho činnosti takovou kyslíkovou zásobou. Pakliže nechtěl svého milence udusit, musel se po chvilce odtáhnout a dovolit mu, aby zalapal po dechu, zatímco on si bezostyšně dál hrál v jeho klíně. Tahle noc byla jen jeho a Andrease, hodlal si ji pořádně užít a hlavně mu vynahradit ta léta, kdy se neviděli, což se mu dle odezev, které přicházely, dařilo skutečně výtečně. Nepřemýšlel nad tím, co se stane už zítra a co pozítří, bylo jen tady a teď, on a Andreas, nic jiného. Všechno ostatní se ztrácelo v mlze nicoty, všechno ostatní bylo zcela bezvýznamné a nicotné proti této chvíli.

1 komentář u „Jedné noci v jednom domě“

Napsat komentář

eleven − eight =

„Žádný člověk není tak bohatý, aby mohl koupit svoji minulost.“ Oscar Wilde