Oops! It appears that you have disabled your Javascript. In order for you to see this page as it is meant to appear, we ask that you please re-enable your Javascript!

Co přinesl Santa Claus

Autor: Fori
Žánr: depresivní, má to ale happy end víceméně
Beta-read: není, četl jsem to po sobě (ne, že by to teda něco zaručovalo um)
Forma: er
Počet slov: 1563
Přístupnost: jakákoliv
Poznámka: Ani ne tak na motivy hry, jako spíš na motivy představy. ^^
Poznámka no. 2: Mělo to být dopsané už včera, no nepovedlo se.

Ještě byla skoro tma, když Martin vylezl ze squatu a posadil se na nedalekou lavičku, kde se stulil do klubka. Bylo mrazivé prosincové ráno a on měl na sobě jen tlustou mikinu, roztrhané džíny, na nohou kecky a přes sebe hnědou kousavou deku, která prakticky vůbec nehřála. Bylo to ale to jediné, co měl k dispozici na noční zahřátí, pokud nechtěl spát nabalený ve staré bundě, která mu už byla malá. Pořád ale hřála a o to šlo. Civěl do dlažebních kostek, které vytvářely chodník u squatu, a snažil se netřást zimou. Nechtěl dovnitř, stejně tam byla taky zima jak v psírně. Myšlenky mu uletěly do dávné minulosti. Do doby, kdy byl ještě malý kluk a žil doma s mámou. Bylo to nějakých šest let, ale jemu připadalo, jako by to snad ani nebylo v tomhle životě.
Příliš vzdálené, příliš krásné, příliš hřejivé než aby to mohla být realita jeho minulosti. Jasně, ani tenkrát to nebylo ideální, ale tohle období bylo vždycky tak krásné. Máma by nejspíš nevyhrála soutěž o nejstarostlivější a nejlepší matku světa, ale dokázala mu nachystat krásné narozeniny a Vánoce. Uměla to oddělit, takže si nikdy nepřipadal, že by přicházel o narozeniny tím, že se narodil 25. prosince. Večer vždycky všechno nachystala a narvala tlustého souseda do červeného kabátce, aby dělal Santu a donesl dárky pod živou jedli za předpokladu, že se její malý synáček probudí a bude chtít vidět, jak mu obtloustlý stařík donesl dárky. No upřímně, které dítě by po něčem takovém netoužilo, že? Ráno rozbalil vánoční dárky a večer pak dostal dárek k narozeninám. Říkala mu, že byl ten nejlepší vánoční dárek, který jí mohl Santa Claus přivézt na svých saních.

Chlapec v dece se nostalgicky usmál při těchto vzpomínkách. Pamatoval si, jak ve školce vyprávěl svým kamarádům, že ho jeho mamině ráno přivezl Santa na saních, a že se narodil na severním pólu. Vlastně díky tomu ho asi nikdy nenapadlo se vyptávat, jak na svět přicházejí děti. Žádný čáp, žádná vrána, prostě Santa a jeho sobí spřežení a tohle přesvědčení mu vydrželo pěkných pár let. Jenže pak se všechno pokazilo. On přestal věřit, zjistil, že dárky mu nosí leda tak máma a jejich soused, co si toho malého caparta vcelku oblíbil. Martinova tvář se zachmuřila a do očí se mu začaly cpát dotěrné slzy. Setřel je a nasucho polkl několik slin, dopadla na něj zas ta nálada, jakou měl i loni. Bez mámy, na ulici, kde si musel vydělávat svým tělem a kde ho věčně buzeroval jeho pasák. Bylo mu na umření. Vyprahlý, prázdný, vnitřně mrtvý. Loni alespoň nemusel jít na ulici a prodat se prvnímu olezlýmu chlapovi, byl díky tomu dluhu luxusní zboží, a dnes?
Dneska nebyl už nic víc než maso na trhu, vyřazený starý kůň čekající na svého řezníka, přesně tak si připadal. Jako odpad, špína, troska. Jasně, byli tu tací, co těmi troskami byli víc než on. Žíly na rukou, v tříslech a někteří i na krku rozpíchané, zorničky jako špendlíkové hlavičky, špinavý, vyhublý, odporní. Nebyl takový, ale možná právě proto ho to žralo. Ty chodící mrtvoly si neuvědomovaly už nic než chvíli, kdy jim v krvi docházel fet a musely si znovu šlehnout. Umrzaly na ulici, umíraly, byly vybíjeny a nikdo je nepostrádal, nikoho nezajímaly a jim bylo už všechno jedno. Nezáleželo jim vůbec na ničem, jemu ano. Pořád a pořád se upínal k něčemu, co už dávno neexistovalo. Mlhavá vzpomínka, která proklouzla mezi prsty jak štika a zanechala za sebou hluboké trhliny. Kluci tady pro něj byli rodinou, ale na ulici by se s ním klidně poprali o zákazníka, ačkoliv je sem chodili kupovat chlápci, o které by si za jiných okolností nikdo z nich neopřel ani kolo.
Po tváři mu sklouzla opuštěná slza, která ho štípala na zmrzlé rudé tváři. Nechtěl brečet, slzy nikdy nic nevyřešily, naopak je považoval za svoji slabost. Schoulil se do sebe ještě o něco víc a opřel čelo o vlastní kolena, klepal se zimou, ale nejraději by ze sebe shodil všechno a umrzl tu. Pomalu usnout, ztratit přehled a v tichosti odejít pryč z tohoto mrzkého světa. K čemu tenhle život? Matka děvka, on děvka, otec bůhví kde – prostě ideální rodinka k pohledání. Zalykal se slzami a vnitřní bolestí. Naučil se tady Vánoce nenávidět.
Lidi byli doma u svých rodin, na tahání se s prostituty bylo tohle asi zkrátka moc osvícené období, takže kšefty vázly, jejich kápo a pasák v jedné osobě byl nevrlejší víc než obvykle, kluci byli díky tomu taky podráždění a vánoční nálada se obracela spíš v horror. Pravidelně chtěl v tomhle období umírat. Jak přišel, tak i odešel. 25. prosince 1994 v 6:40 ráno přišel na svět jako nahý nevinný prcek jedné děvky, zbloudilá spermie plešatýho páprdy, co si našla cestu mikroskopickou trhlinkou v nějaké neparfemované gumě a byla nejrychlejší ze všech zbloudilých spermií. Jo, tahle představa měla hodně daleko od té, ve které ho přinesl Santa na svých saních poté, co se narodil ve stáji u Dashera nebo Vixena. Jenže asi se zakládala na pravdě mnohem víc.
Santa neexistuje, jeho létající sobi ani sáně taky ne a dárky nosí dětem jejich rodiče. A teď 25. prosince 2010 v 5:30 může zemřít tady u toho špinavého squatu. Umrznout, odejít, zemřít, chcípnout jako prašivý starý pes, to přesně chtěl. Nebo alespoň zapomenout – na všechno, na všechny. Na pohrdání, špínu, minulost, hněv, sebelítost, odpor, na to všechno si přál zapomenout. Nikdy se neměl narodit, nikdy se ta guma neměla natrhnout, měl skončit jako ta odporná matlavá tekutina v kondomu, která skončí v odpadkovém koši mezi papírovými ubrousky a dalším identifikovatelným i neidentifikovatelným smetím. Neměl tu být, jeho matka neměla mít žádné dítě, žádný vánoční dárek, který ji byl nakonec čert dlužen. Nenáviděl jí a nenáviděl sebe. Nenáviděl policajty, kteří ho na ulici chytili, ponížili, svlíkli do naha, prohledali, otestovali a odvezli k ní s tím, že případ předají sociálce, která byla natolik vytížená, že když už se teda doplácala k nim, dávno už byl zpátky na ulici mezi svýma. Byl překvapen svoji nenávistí na celý svět. Tiše vzlykal a nevšímal si svého spolubydlícího, který vyšel ze squatu a zamířil rovnou k němu. Přes vzlyky ho neslyšel a přes slzy neviděl.

„Marti? Co tu děláš?“ vydechl vedle něj tiše o něco starší kluk v džínách a teple vypadajícím svetru. Oslovený sebou trhl a polkl s uslzeným pohledem na příchozího. Zamračil se a otřel slzy, které stejně nemohl před příchozím schovat.
„Nic, nech mě bejt,“ odsekl maličko navztekaně a ostře, avšak jeho hlas prozrazoval zraněnost a bolest. Toužil po hřejivém doteku, objetí, náruči, ve které by se mohl schovat před světem. Tak nutně by ji teď potřeboval. Schoulit se, zavřít oči a nechat si šeptat sladké nesmysly, že všechno to bude v pořádku, že to je jen špatný sen, ze kterého se ráno probudí, na nějž zapomene a bude žít dál ve své krásné realitě s milující rodinou a třeba přítelkyní. Vtipné.
„No tak, každý se tu občas potřebuje vybrečet, to není žádná ostuda. A jsou přece Vánoce, je jasné, že bys byl raději doma u mámy, u stromku,“ vydechl tiše a posadil se vedle té maličké hromádky neštěstí. Krásný kluk, který sem nepatřil. Princátko, dáreček, malé nevinné dítě, pro které nutně muselo existovat nějaké lepší místo, než bylo tohle peklo. Království nebo alespoň milující domov.
„Nechtěl, nechci už mámu vidět,“ zaprskal podrážděně maličký a nakrčil obočí, trochu se od nezvaného návštěvníka odtáhl a věnoval mu pichlavý pohled. „Nejraději bych umřel,“ procedil skrz zuby a sklonil s polknutím pohled. I přes svoji tichost ho jeho společník slyšel a svraštil čelo.
„Takhle nemluv,“ napomenul ho a pohladil po hlavě. Čekal, že se malý odtáhne, ale nestalo se. Dostalo se mu pouze smutného pohledu opuštěného kotěte, které nutně potřebovalo lásku a lidské teplo. Smutné mládě vyhozené na ulici, špatný vánoční dárek, jenž přestal bavit děcko, kterému byl věnován, a tak skončil sám. Osamělý, bázlivý, nejistý. Nepatřil do tohohle hnusného světa. Jimmy mu ale neuměl dát domov, dokázal mu poskytnout jen tu hřejivou náruč, která nic neřešila. Přesto to bylo víc než nic. Natáhl se k němu a pevně ho objal. Čekal odpor, čekal náhlou agresi. Věděl, že když maličký nechce, kope a kouše kolem sebe jako splašený kůň. Jenže místo toho se to nešťastné promrzlé klubko přimklo k prvnímu teplému tělesu, které našlo. K němu. Stulilo se mu v náruči a schovalo si prokřehlé ruce pod jeho teplý svetr. Sevřel ho u sebe a posadil si ho na klín, zachytil klouzající deku a zachumlal ho do ní skoro jako do zavinovačky. Slyšel jeho horký, ale zkřehlý dech na svém krku, přestal plakat, ale stále byl tím malým bezbranným kotětem, které zoufale potřebovalo ochranu a lásku, aby nespadlo nadobro do temnoty a špíny ulice.
Nedovolí to, teď je to jeho miminko, jeho vánoční dárek, jeho drobné stvoření, které bylo nutně určené k tomu, aby bylo milováno. Dá mu tu lásku, teplo a snad i nějaký chatrný domov. Postará se o něj a nedovolí, aby ho ulice pohltila. Slíbil si Jimmy sám pro sebe a byl o tom skálopevně přesvědčen. Pohlédl do tváře toho tvorečka, aby zjistil, že ten usnul sladkým a dobrotivým spánkem v jeho náruči. Pousmál se sám pro sebe, vzal ho do náruče a donesl ho do nehřejivého tepla squatu, kde se společně s ním posadil na cigaretami propálené a špinavé pohovce, položil hlavu na jeho rameno a pohladil Martiho po zádech. Byl jeho. Jeho malé, nevinné a usmolené kotě z ulice, které potřebovalo péči.
Rubriky Stories

1 komentář u „Co přinesl Santa Claus“

Napsat komentář

3 × 3 =

„Nejkrásnější ze všech tajemství je být géniem a vědět to jen sám.“ Mark Twain