Do oken dřevěných severských domků bičuje déšť se sněhem a tma zahaluje krajinu kolem. Takové počasí už trvá několik dní a obyvatelé Finska dobře vědí, že zlepšení mohou čekat minimálně až za necelé čtyři měsíce. Není se co divit, že toto počasí působí depresivně i na ty, kteří zde žijí celý život.
V obývacím pokoji jednoho z těch domečků, leží v křesle černovlasá dívka. Zdá se, že spí. Pokoj je útulný a na stěnách visí nejen spousty menších i větších obrázků, ale také losí paroží. V krbu tiše praská smrkové dřevo a plápolající oheň osvětluje místnost. Teplo z krbu bez potíží vyhřeje celý dům. Před krbem na zvířecí kožešině sedí asi sedmnáctiletá dívka a její světle hnědé oči pozorně, až trochu fanaticky sledují plameny.
„Bonnie?“ zavrní náhle kdosi z křesla. Zjevně se dívka probudila a povšimla si, kde se nachází její přítelkyně.
„Hm?“ nadzvedne trošku hlavu, když je oslovena. Z plamenů však nespouští oči.
„Co vyvádíš?“
„Nic…přemýšlím“ odvětí možná trochu kousavě
„O čem?“ zajímá se a snaží se potlačit reakci na její tón
„To je jedno“
„Fajn…“ zavrčí uraženě, zvedne se z křesla a zamíří pryč z pokoje. Nemíní se nechat vyprovokovat k další hádce. Chování Bonnie připisuje počasí, na které není z Anglie zvyklá. Ta se ušklíbne a pohlédne za ní. Poté ale vrátí pozornost plamenům. Ani neví, jak dlouho už tam tak sedí. Vlastně od doby, co její přítelkyně, Ginny, usnula. Hlavou se jí honí spousty myšlenek. Připadá si stále až příliš podivně, že tráví svůj čas s holkou. Vždyť měla několik kluků před Ginny a užila si to s nimi, nebo si to alespoň myslela. Poté, co se v jejím životě vynořila tato dvacetiletá černovlasá Finka, zjistila, že to před tím byla jen hra. Nic moc vážného a neosobitého. Vztah s ní je jiný než jaký může být s klukem. Nejspíše proto, že ona ví. Nechápe, jak může vědět, co od ní chce, ale ona to prostě ví. Stejně tak dokáže ona poskytnout Ginny vše, co chce a beze slov. Co tomu ale řekne okolí? To je ten důvod, proč se ke své přítelkyni chová čas od času tak chladně. Vlastně nechce, nechce jí ubližovat, ale nedokáže se ovládnout.
Brzy se Ginny vrátí do pokoje a zapluje na pohovku. Pohled upře před sebe na Bonnie a snad jako by ji četla myšlenky pouhým pohledem.
„Přemýšlíš, co tomu řekne tvé okolí, nemám pravdu?“ zavrní k ní potichu a s naprosto uvolněným hlasem. Bonnie sebou trhne a pohlédne na ní.
„Jak to víš?“ zeptá se a snaží se skrýt své překvapení, nakloní hlavu na stranu.
„Vím spoustu věcí…“ zavrní k ní neurčitě. Chvíli na ní ještě Bonnie zírá a poté se pomalu zvedne a dojde k ní jako raněný bezbranný koloušek, který hledá útěchu. Lehne si vedle ní a schoulí se do klubíčka, zády se schválně přitiskne na Ginny. Je si vědoma toho, že ji u ní nic nehrozí a proto dostane vytouženého pocitu naprostého bezpečí. Ginny ji líbne jemně někam do vlasů a přehodí jednu packu přes její pas. Hlavu si položí na její rameno a nechá si hlavou proplouvat myšlenky.
„Promiň“ kníkne k ní Bonnie po další chvíli ticha, kdy leží naprosto nehybně, natisknutá zády na ní.
„To nic…netrap se tím“ zavrní k ní a s něhou ji pohladí po bříšku. Bonnie po dotyku slabě napne břišní svaly a přivře oči.
„Bojím se…“ kníkne nakonec Bonnie po chvíli ticha, do kterého se ozýval jen praskot dřeva.
„Čeho?“ Ginny nakloní hlavu na stranu a potichu zívne.
„Všeho… víš moc dobře, jak naši na všechno reagujou podrážděně. Vědět tohle, tak tě nejspíš zabijou, pak mě a nakonec sebe…“ prohodí k ní svoji teorii o vraždících rodičích.
„Ale prosím tě… navíc, o tomhle vědět nemusí.“ zavrtí hlavou rádoby chytře. Sama ví moc dobře, jak by to dopadlo, kdyby se o těchto jejích výstřelcích dozvěděli její rodiče. A že od toho nechybělo mnoho, aby všechny ty její úlety vypluly na povrch.
„Poznají to…“ šeptne tiše a smutně Bonnie. Je si jistá, že svůj vztah s Ginny, byť je volný, nedokáže zapírat před rodiči či před sourozenci a z domova bude mít následně učiněný zlý sen. Nechápe, jak Ginny může být tak klidná. Ach ano, její rodiče jsou totiž věční flegmatici, kteří snad vůbec nic neřeší. Vždy všechno řeší v klidu a s pohodou. Vlastně nechápe ani to, že si na ně Ginny může stěžovat. Vždyť jací jiní rodiče by dali svým dětem tolik volnosti?