Videohovor

Těšil se jako malý kluk. Hnal se přes celý tábor k počítači, aby si mohl konečně po několika týdnech odmlky znovu popovídat se svou ženou. Chápal, že byla Erin v jednom kole, sama měla mnoho pracovních povinností, taky se tady zrovna nenudil. Jeho mise na angloamerické základně v Iráku začala před necelými čtyřmi měsíci a ještě dalších čtrnáct ho čekalo. Internetové připojení bylo stejně kolísavé jako zdejší politika, takže každý videohovor s domovem byl pro něj tak trochu svátek. Prohnal se táborem k notebooku, u kterého zadýchaně zasedl a zapnul ho. Notebook se během chviličky uvedl do provozu a Skype ho uvítal svou charakteristickou úvodní znělkou. Měl ještě pár minut čas, ale ikonka Erin už svítila připraveně, a tak jí zkusil zavolat.

Chvíli to vyzvánělo a nakonec spadlo. Nespokojeně na notebook zamručel a rozhodl se tu chvilku ještě počkat. Možná zapnula počítač a ještě na chvíli odběhla, nebo zakolísalo připojení, nebo… dál o tom přemýšlet nemusel, jeho manželka mu teď volala sama. Překotně hovor přijal a zazubil se s nadšením do kamerky nad displejem, na němž se právě objevila tvář jeho milované a část obývacího pokoje v jejich domě.

„Ahoj zlato, moc jsem se na Tebe těšil,“ začal s úsměvem mluvit, když se zdálo, že spojení je teď bezpečně navázané. Slovy nedokázal popsat, jak moc mu chybí a tyhle hovory trochu tišily jeho stesk po domově.

„Ahoj,“ pozdravila ho polohlasně se špatně skrývaným utrpením. Její úsměv působil nevesele a nedokázala to zastřít ani nedobrá kvalita obrazu.

„Děje se něco, Erin?“ její psychická nepohoda mu nemohla uniknout. Úsměv zcela stáhl a zatvářil se starostlivě. Lokty opřel o stůl, čímž se ke kameře trochu posunul blíž, jako by se přisouval k ní. Alespoň slabá náplast na tu vzdálenost mezi nimi.

„Já… no… Angie, já… já požádala o rozvod,“ sdělila mu zajíkavě a sklonila pohled k zemi, aby se nemusela dívat ani do toho nekvalitního obrazu, který teď představoval jejího zatím manžela. Po tváři ji stekla osamocená slza, ale tu nebylo možné na obrazovce v Iráku vidět.

Angelovi bylo, jako by po něm hodila dělovou kouli. Naprázdno klapl pusou neschopen slova. Hlavu mu zaplavila bolest a nepředstavitelný zmatek. „Cože? Erin proč? Co… co se stalo?“ začal se logicky ptát, ale žádnou logiku momentálně neměl. Najednou nedokázal přemýšlet, jen mu v hlavě zněla její slova. Jeho reklamní cedule v hlavě hlásala rudým výhružným písmem ROZVOD. Nechápal to. Ani trochu.

„Protože jsi tam,“ vydechla přesto, že to znělo jako naprostá hloupost. „Já potřebuju chlapa tady, a ne aby zachraňoval svět na nějakém pískovišti. Potřebuju tě tady Angie, jenže ty tady nejsi, jsi ženatý se svou uniformou a velícím důstojníkem,“ při těch slovech pohled zvedla a sama se zahleděla do kamerky. Teď už byly její slzy ve tváři patrné. Neoznamovalo se jí to vůbec lehko, ale tak trochu se vlastně zdálo, že ten největší tlak z ní spadl ve chvíli, kdy vyřkla nahlas to, o čem přemýšlela už několik týdnů, možná měsíc. Kdy přiznala, že odevzdala rozvodové papíry svému právníkovi.

„To… co?“ vyhrkl a zavrtěl hlavou, tohle nechápal. Vůbec ne. Snažil se sebevíc, ale absolutně nepobíral to, co mu právě řekla. Z koutku oka mu sjela slza, kterou se ani nesnažil setřít. Zřejmě věřil, že ji kamera nedokáže zaostřit, v čemž se nejspíš nemýlil. Možná o ní ani sám nevěděl. „Když jsme se brali, měl jsem na sebe už tehdy vojenskou uniformu, vzpomínáš? Tehdy sis brala vojáka a teď mi to vyčítáš?“ možná by snáz pochopil, že si našla nějakého jiného frajera, ale tohle? To nemohla přece myslet vážně.

„Ano, samozřejmě, že si vzpomínám. Jenže to nic nemění na tom, co jsem řekla,“ její hlas nabíral na pevnosti. Ona už byla samozřejmě rozhodnutá, její manžel na tom vlastně už nemohl nic zvrátit. Bylo třeba mu to jen oznámit a nějakým způsobem vysvětlit, což právě přece udělala. Chtěla rodinu, chtěla večer ulehat vedle svého muže, chtěla mu ráno připravovat snídani a rozhodně nechtěla žít v neustálém strachu z každého zazvonění telefonu a zvonku u dveří. Pokaždé když se tenhle zvuk v jejím životě ozval, strach ji na krátký moment zcela ochromil. Kdykoliv to mohlo být ústředí se zprávou: Je nám líto, ale Váš manžel zemřel při plnění vojenských povinností. Jeho tělo posíláme zpět do vlasti. Nebo ještě hůř – tělo ani nemáme k dispozici, takže pohřbíme prázdnou rakev.

„Erin… já… já si zařídím dovolenou a přijedu, vyřešíme to, ať už tě trápí cokoliv,“ rozhodně se s tím nehodlal smířit. Miloval ji jako žádnou jinou, nemohl připustit, aby ho opustila. Muselo existovat přece jiné řešení toho, co ji trápí, a co ji dovedlo k rozhodnutí se nechat rozvést.

„Ne, Angie, jen… jen podepiš ty papíry, co ti pošle můj právník… a… a vrať se prosím živý,“ pronesla křehce, při posledních slovech se jí začal hlas lámat. Nechtěla, aby ji utěšoval. Nechtěla, aby přijel. Možná by si to rozmyslela, ale co by to vyřešilo? Dál by žila krok od nervového zhroucení, protože on by armádu rozhodně neopustil. Chtěla život, který si vysnila – klidný a milující. Ten stres z jeho služby ji psychicky ničil. Neměla na to, i když byla v kontaktu s rodinami dalších vojáků. Nedisponovala silou, kterou v sobě měly jiné manželky vojáků na misi. Prostě to musela zarazit, ať to bylo jakkoliv bolestné. Před utěšováním a jeho sliby ji zachránila červená ikonka telefonu. Rychle sáhla na myš a klikla. Hovor skončil.

„To… ne, Erin!… Erin…“ vykřikl na obraz, který mu náhle utekl. Zavrtěl naštvaně hlavou a dal opětovné vytáčení. Típla to, tohle nebyl ztracený signál. Ona prostě domluvila.

Angie zůstal sedět u notebooku jako opařený. Cítil se zraněný a naštvaný. V hlavě mu právě vybouchl granát. „Kurva!“ jeho vztek přebil ublíženost. Schoval jej. Rázně zaklapl notebook a vstal, načež přešel po místnosti a pěstí praštil do stěny. S podivem v ní nenechal díru a ani si nezlomil ruku. Místo toho o zeď opřel hlavu a zavřel oči. Ještě párkrát slabě bouchl pěstí do stěny, ale s předchozím výbuchem to nešlo srovnat. Nedalo se ale ani říct, že by ho to nějak uklidnilo. Během necelých deseti minut se mu zhroutil svět.

Chtěl s Erin po návratu založit rodinu. Chtěl s ní mít děti. Chtěl ji po návratu vzít někam na úžasnou dovolenou, třeba do Norska, kam vždycky chtěla. Chtěl s ní po návratu trávit víc času. Vynahradit jí ten čas, který s ní nemohl být. Teď z toho nezbylo vůbec nic. Sen se rozplynul. Ona už byla rozhodnutá. Jen mu oznamovala nevyhnutelné, aniž by mu dala prostor si k tomu nějak víc říct svoje.

Odlepil se od stěny a rázovitě se vydal za velitelem jednotky. Tušil, že to nikam nepovede. Jeho skoro bývalá žena byla pevně rozhodnutá a velitelství ho takhle brzy po nasazení neuvolní ani z vážných rodinných důvodů. Cítil se bezmocný, ale potřeboval zkusit všechno. Musel to zkusit, protože nic jiného už mu nezbývalo. Musí jejich manželství napravit a zachránit.