Bez Tebe nejdu

Chmurný listopadový večer na maloměstě. Smutný, tichý a nebe je poseto stovkami hvězd. A Měsíc? Ze zářícího kotouče na obloze je jen sotva viditelný srpek. Po cestičce kráčí bok po boku dvě postavy zahalené v dlouhých černých kabátech. Míří sebevědomím krokem k ozdobně kované bráně. Nemají strach, ačkoliv jiní by měli. Oni se nemají čeho bát, jsou již smíření s nepravostmi života a svým osudem.
Jedna postava patří vyšší černovlasé dívce. Dlouhé černé vlasy jí spadají k pasu a tmavé oči jsou smutně prázdné. Černý korzet a černá sukně, na nohou kožené boty. Přes sebe přehozený černý kabát dlouhý ke kotníkům se zdobenými rukávy. Zorničky těkají po okolí, dychtivě a zoufale naivně čekají, že místo černočerné tmy zahalující její zrak už několik let uvidí jasné měsíční světlo. Ví, doufá a sní. Jednou… jednou zase uvidí hvězdy.

Druhá postava patří přibližně stejně vysokému chlapci. Černé vlasy jsou dlouhé někam pod lopatky a rovné, jako hřebíky. Černé triko a černé kalhoty s kovovými doplňky. Černý kabát působí uboze oproti kabátu dívky, žádné ornamenty mu nezdobí rukávy, na více místech je záplatovaný.
Drží ji za ruku a vede ji přímočaře cíli. Byly tam mnohokrát, a přesto to bylo vždy jiné. I dnes je to jiné. Je to naposled. Sžírán strachem nad její reakcí se bojí mluvit, že už žádné další nebude.
Se zlověstným zavrzáním otevře vysokou bránu a vejde i s dívkou do útrob hřbitova. Vede ji neosvětlenými cestičkami mezi starými i novějšími hroby. Všudypřítomné ticho a tma by leckoho děsily, ale v jejich srdcích není místo pro strach. Už ne. Ticho narušuje jen uklidňující šustění různě zbarveného listí, které dávno opustilo své domovské větve a spadlo na zem, kde vytvořilo měkkou a pestře zbarvenou pokrývku. Zvrácená krása a tajuplnost místa je láká více, než cokoliv jiného. Přestože ona nevidí nic z této krásy, na její tváři se rozlije mírný, a přesto šťastný úsměv. Je tu znovu. Kolikrát tu byla? Kolikrát tu byla v době, kdy viděla i něco jiného, než tmu? Pamatuje si toto místo natolik dobře, že by zde dokázala chodit bez zaváhání, aniž by ji propůjčoval svůj zrak. Dovede ji k neoznačenému hrobu, téměř na druhém konci hřbitova. Opatrně ji posadí na okraj betonové, na půl zbořené, desky. Sám si sedne vedle ní a vezme její drobnou ruku do svých dlaní. Sleduje ji. Chce si ji zapamatovat, každý detail jejího, zimou zkřehlého těla.

„Vyprávěj“ šeptne k němu tiše dívka měkkým hlasem a sleduje místo, kde tuší jeho osobu, mírně natočená k němu. Od jejích úst, stejně jako od jeho, vychází obláčky kouře díky všudypřítomné zimě. Chlapec ještě chvíli mlčí a sleduje ten obláček kouře, který ji vyšel tak záhadně z úst, než se rozplyne ve tmě. Pak se však rozhovoří tichým uklidňujícím hlasem:
„Sedíme na neoznačeném hrobě ve třetí řadě na konci, jen malý kousek od kaple, nesedíme tu poprvé…nebe je poseto tisíci hvězdami a světlo z pouličních lamp sem nedopadá žádné… jsme tu jen ty, já, oni a ona…“ znovu se odmlčí.
„Je blízko…“ řekne dívka a sklopí prázdný pohled k zemi. Vnímá ho, jeho slova, jeho dech, jeho ruce. Je tu s ní a vypráví. Je to však naposledy a ona to tuší. Neví jak, ale tuší to.
„Ano, je blízko…“ přitaká chlapec. „blíže než kdykoliv předtím. Čeká, až přijde čas a mohla sem zanést další tělo pošetilce lidské rasy.“
„My ale nejsme pošetilí“ podotkne dívka a znovu zvedne pohled k němu.
„Ne, my nejsme pošetilí“ zopakuje po ní s hořkým, nepříliš veselým úsměvem. Nejsou? Kolik nocí již proseděli zde na hrobě někoho? Nebo snad nikoho? Na označených i neoznačených hrobech. Kolikrát se procházeli úzkými cestičkami mezi jednotlivými hroby a nechávali se unášet kouzlem tohoto místa? Kouzlem, které tolik lidí nevidí nebo ho prostě nechce vidět? Co je to, když ne pošetilost?

Spoustu zemřelých a dávno zapomenutých existencí. Kolik příběhů zde bylo navždy zapomenuto a pohřbeno pod těžkým kamenem ve studeném hrobě. Mnoho příběhů by tlející kosti mohli vyprávět svým posluchačům. Vítr je tady šeptá každý den i noc a dychtivě čeká na posluchače, který porozumí jeho slovům. Jaký příběh vypráví?  To se nikdo z živých nikdy nedozví.
„Ani jeden nemůže být bez druhého, jako den nemůže být bez noci a noc nemůže být bez dne. Stejně jako růže nemůže být bez vody. Společně přicházíme a společně odejdeme“ broukne dívka zamyšleně. Nepřemýšlí o následcích svých slov, přemýšlí o dobách dávno minulých. O době, kdy ještě neznali příkoří tohoto světa a neznali svět za plaňkovým plotem domu.
„Umírám“ řekne chlapec na tvrdo a bez příkras, jeho slova zde nabírají zvláštní pachuť. Pohlédne do těch tmavých bezedných očí, v nichž se už kdysi topil a dodnes se v nich plavat nenaučil.
„Já vím“ přikývne dívka a zahledí se do míst, kde chlapec sedí. Lehce se zvedne a sundá ze sebe teplý kabát. Stojí tu jen v korzetu a sukni s odkrytými pažemi a hledí k němu dolů. Necítí ostrý chlad, jenž tak náhle obklopil její tělo. Vyčkává. Chlapec ji jen chvíli sleduje, než sám svlékne kabát a ona ho převezme.
Jista svými kroky dojde k soše anděla stojící jen pár kroků od místa, kde se dnešní noc utábořili. Pověsí jeho i svůj kabát na ruku toho němého tvora a vrátí se zpět k chlapci, mírně se pousměje a posadí se zpět na chladnou neosobní desku. Tak neosobní, jak může takový hrob neosobní být.

On ji úsměv oplatí a jemně svými rty přejede po těch jejích. Políbí ji a ona polibek opětuje. Položí ji jemně ruku na tvář a lehne si na ten kus smutného šedého kamene, následuje ho. Ani jeden necítí, jak chladný ten kámen je. Nevnímají lezavou a nepříjemnou zimu, která panuje všude kolem. Vnímají jeden druhého a nějaký čas na sebe jen hledí, v objetí toho druhého. Políbí ji na čelo, ona ho pohladí po spánku. Cítí, že se k nim pomalými, tichými kroky blíží sama Smrt. Přijímají ji a vítají, jako dlouholetého přítele, který je jim rovný a přesto má tolik navrch. Zavřou oči a z jejich úst vyjde poslední výdech, unikne s ním i sám krátký život, mlčky a bez rozloučení. Vyklouzl stejně snadno a rychle, jako před sedmnácti lety k nim přišel…

3 komentáře u „Bez Tebe nejdu“

Napsat komentář: Carmen Zrušit odpověď na komentář

20 + eighteen =