Čas odejít

Potemnělá místnost, z reproduktorů na stěně vychází poslední slova zpěvákova sóla, kytara dohrává poslední akordy a bubny se tiší. Na zdi visí potrhané plakáty rockových kapel… Nirvana, Mötley Crüe, Led Zeppelin, The Doors a mnohá další…u jedné ze stěn sedí asi šestnáctiletý chlapec, jeho černé vlasy podtrhávají vybledlost tváře a šedé oči jsou tak zoufale prázdné. Přemýšlí o lásce a nenávisti. O ublížení a odpuštění a o spoustě dalších věcí, které obnáší bytí na tomto světě.

Kolem něj jsou rozesety střepy z rozbité lahve od vína. Nepořezal se, nechce dělat zbytečný svinčík. Chce jen tiše odejít, a proto si udělal hostinu plnou vína a rohypnolu. Píseň skončila a on ví, že ona přichází. Pomalu a neslyšně prochází a míří k němu. S prázdnotou v očích hledí do temné místnosti, čeká a je ji připraven uvítat. Nebo ona uvítá jeho? Je blízko a chce si ho vzít. Nic ho nebolí, cítí naději a svobodu. Zavře oči. Chce, aby ten pocit nikdy neodešel, aby v něm zůstal už napořád.

„Je čas jít“ ozve se náhle příjemný a jemný hlas. Chlapec otevře oči a musí zvednout pohled. Stojí před ním postava v černém plášti a kápi má posazenou do obličeje. Stojí před ním a natahuje k němu ruku. Je jiná, než jak bývá vyobrazena. Nestojí před ním hromádka poskládaných kostí a nesvírá v ruce kosu. Stojí před ním vcelku pohledná žena a z její tváře prýští klid a uvolnění. Není kolem ní žádný chlad zalézající pod kůži, naopak. Přišlo s ní příjemné teplo. Teplo, které nutí srdce pomalu zastavit. Jakoby říkalo, že je konec závodu a už se nikam nemusí honit. Chlapec cítí, jak přestává bít a jak se jeho dech vytrácí. A on zůstává sedět hledíc zpříma na ní.

„Tak pojď, volal jsi mě, zoufale jsi mě tu chtěl a já přišla.“ znovu ho vybídne a natahuje k němu prsty. Ona mu přeci nepřišla ublížit, přišla, aby on mohl odejít odsud. Z tohoto pokoje, domu, světa. Přišla mu udělat pomyslnou čáru za životem.
Chlapec zvedne ruku a ona ho lehce vytáhne na nohy. Drží ho za ruku a druhou mu přitiskne na hruď. Necítí její dotek, jen přivře oči. Ona odundá ruku a z místa, které mu držela, vyjde šedá mlhovina. Neptá se na nic, něco mu našeptává, že z něj odešlo to, co ho váže k tomuto světu a to musí zůstat zde.

Žena na něj pohlédne a začne ho vést ke dveřím, ty se znenadání otevřou a všude tam za dveřmi je zářivé světlo, které však vůbec potemnělou místnost neozařuje. Jakoby to světlo něco záhadného zastavovalo ve dveřích a nepouštělo ho dál. Neviditelná bariéra, která pustí jen to, co jde tam. Chlapec upře na ženu krátký pohled plný vděku a jako dva staří přátelé vejdou za bariéru, která odděluje živé od světa mrtvých…

2 komentáře u „Čas odejít“

  1. pěkný, jak už bylo napsáno, je to zajímavá představa, pěkná zajímavá představa… docela by mě zajímalo, co se mu stalo… 🙂 Jako ještě předtím než odešel z našeho světa
    Simiko

    Odpovědět

Napsat komentář

fifteen − two =