Ten den vypadal jako každý jiný z těch dlouhých a nudných, které jsem musel strávit v práci. V poslední době jsme byli s parťákem dost na kordy, vlastně kvůli prkotině, ale to mě málem tehdy stálo přítele. Parťák Ray se totiž asi měsíc před incidentem rozhodl, že to takhle dál nejde a bude sloužit s někým jiným. Abyste rozuměli, pracuji pro jednu bezpečnostní agenturu přímo na Manhattanu obvykle je mým úkolem hlídat Battery Park spolu s kolegou.
Celou směnu jsme spolu obvykle nepromluvili jediné slovo, pokud to nebylo nutné. Pohádali jsme se a sami víte, jaký umí být dva chlapi, tvrdohlaví a neústupní, byť je jeden z nich teplejší než kamna v zimě. Pořád je to chlap ješitné povahy. Stáli jsme na zastávce kousek od parku a já si četl reklamní letáky nalepené na velké desce u zastávky. Iron Maiden zavítají do New Yorku v rámci amerického turné k příležitosti vydání nové desky. Přesně to jsem tam studoval asi dvacet minut, jen abych se nemusel ani podívat na Raye, který seděl na lavičce a zarputile zkoumal špičky svých černých těžkých bot. Konverzace byla prohraná. To jsme věděli už oba. Začala se mi motat hlava a přišly mžitky. Zpropadené horko a únava z nevyspání. Potřásl jsem hlavou, abych nepříjemný pocit zahnal, ale vše bylo jen horší. Zapřel jsem se s těžkým výdechem o zeď před sebou a už jsem měl na jazyku prosbu o pomoc, ale k tomu už jsem se nedostal. Zatmělo se mi před očima a já se skácel, hlavou rovnou na zeď.
„Jackie! Co ti je?!“ přesně tahle věta mě přivedla zpět k vědomí. Pamatuji si jí přesně do teďka. Znělo z ní hodně zoufalství a snad i šok. Nesnesitelně mě bolela hlava, z čela mi taky tekla krev a bylo mi z toho na zvracení. Ray mě měl zčásti na sobě a komusi volal. Pochopil jsem brzy z rozhovoru, že volá záchranku, ač jsem byl dosti zmatený.
Sanitka přijela asi do deseti minut a odvezli si mě, zatímco Ray zůstal na zastávce se skupinkou přihlížejících osob. On se taky bezpečák nekácí na ulici každý den, že jo? Měl jsem rozbitou hlavu a otřes mozku. I zdravotníci uznali, že jsem sebou sekl jen díky horku a únavě.
Když jsem se pak vrátil do práce, zjistil jsem, že Ray stáhl svoji žádost o změnu spolupracovníka. Vše jsme si dokázali přece jen vyříkat u piva v Beer Garden na začátku Battery Parku, samozřejmě mimo pracovní dobu. Bylo to v podstatě skutečně den jako každý jiný, nebo tak alespoň začal, ale nezapomenu na něj. Zachránil mé přátelství s Rayem a snad mě ta rána do hlavy přivedla k rozumu. Stejně jako jeho, kterému stačil jen ten dutý ošklivý zvuk padajícího těla, aby chytil rozum za flígr.
Nekácím se každý den, ale i tak to pro mě byl obyčejně neobyčejný den, což nezpůsobilo mé prásknutí o zem, ale návrat skoro ztraceného přítele. Kdybych sebou nešlehl, asi bych Raye ztratil.
