Nechci ti ublížit

„Nechci ti ublížit“ hlesne neznatelně do ticha Cedric. Ticho je zvláštní. Jen provazce vody bičují do oken té staré chatrče kdesi ve Francii. Je malá a od pohledu zvenku dosti chatrná. Uvnitř je útulno a v kamnech praská oheň, který vyhřívá chatrč.
Uprostřed místnosti stojí dvě postavy. Jedna z nich patří onomu muži, který před chvílí promluvil. Kape z něj voda a stojí před nějakou ženou. Ta má dlouhé rusé vlasy a svým nynějším zjevem připomíná spíše zmasakrovanou Mrtvou nevěstu Tima Burtona než živou bytost. I z ní odkapává voda na zem, ale ta je smíchána s nějakou jinou látkou. Podle barvy lze usuzovat, že se zřejmě jedná o krev vymývající se z jejích rudých vlasů. Je zablácená a sotva se drží na nohou.
„Tak proč mi ubližuješ?“ vmete mu do tváře po další chvíli ticha. I když to spíš zní jako pokus přidušeného kuřete. Své tmavě zelenkavé oči sklopí k zemi, aniž by chtěla.
„Ginny..ty mi nedáváš jinou možnost. Nepleť se do věcí, kterým nerozumíš!“ vyštěkne ledově, bez sebemenší známky citu a vyhledává její pohled.

„Nenutím tě k ničemu! Copak to stále nechápeš? Zničíš tím život sobě, jemu i jeho rodině! Pochop to konečně! Jste přeci přátelé.“ vyjede na něj stejně ledově. Poté dojde k posteli a nešťastně se na ni sesune. Všechno ji bolí a je unavená z událostí posledních dní. Až teprve teď si uvědomuje, že má na sobě stále ty šaty z plesu, na který on k jejímu zklamání nepřišel. Dole urvané a celé zablácené. Nohy bosé a v chodidlech má zabodané drobné kamínky po běhání venku.
Po těchto slovech se v chatrči rozhostí chlad. Nepříjemný, který zalézá pod kůži. Až se skoro může zdát, že chlad sálá ze samotného Cedrica. Ginny se zimořivě otřásne a schoulí se na posteli do klubíčka. Náhle Cedric, mokrý, zablácený a utahaný, vypadající ale stále lépe než Mrtvá nevěsta Tima Burtona, odhodí kravatu a plášť kamsi do prostoru. Své smaragdově zelené oči stále upíná na Ginny. Ta mu pohled s přivřenýma očima začne oplácet. Oba se navzájem tomu druhému vpíjí do očí. Cedric se posadí na židli u stolu a natáhne si pohodlně nohy. Ani jeden z těch dvou pohledem neuhýbá. Jakoby mlčky bloudili v myšlenkách toho druhého. To, jestli skutečně bloudí ví asi jen oni.

Ginny, po krátké chvíli vzájemného probodávání pohledy, vyčerpáním usne. Její dech se malinko zklidní a ona po té dlouhé době opět spí. Po několika dnech a šílených bezesných nocí opět spí. Sice neklidným spánkem, ale spí.
Cedric ještě ledabyle sedí na židli a pozoruje ji. Chlad, který z něho vycházel, je už dávno pryč a chatrčí se opět šíří teplo z kamen. Skoro to vypadá, jako by ji Cedric hlídal, ale i na něj brzy začne padat únava z nevyspání a mnoha událostí, které se v posledních dnech odehrály. Protože ani on ty dny neměl o moc klidnější než Ginny. Noci bezesné studené a naprosto šílené. Zvedne se a dojde se svým dlouhým kabátem, který až doposud ležel jen tak bez účelu na židli vedle něj  k posteli, kde leží schoulená Ginny. Přehodí přes ni opatrně kabát tak, aby se neprobudila. Chvíli nad ni jen tak stojí a pozoruje jak se ji zvedá a klesá hrudník tak, jak se nadechuje a zase vydechuje. Jako by Cedric váhal nad něčím, pro něj důležitým, a nevěděl, zda může, nebo jestli to vůbec chce udělat.
Po dlouhé chvilce nudného civění na spící Ginny a přemýšlením nad tím, co má nebo nemá udělat, se nad ni přeci jen skloní a svým obličejem se přiblíží k tomu jejímu. V tu chvíli může na svém obličeji cítit její přerývavý a o trošku zrychlený dech. Jemně ji políbí na tvář a přivře na moment oči. Jemně, ve snaze ji nevzbudit. Ginny se jen s heknutím zavrtí a spí jako po předávkování rohypnolem dál. Skloněný nad ní jí zašeptá tiše až skoro neslyšně do ucha „Nechci ti ublížit“.