Do černého sametového kožíšku dopadají horké mokré slzy bolesti. Sůl, která si brázdí cestu v její tváři, vytváří za sebou viditelné cestičky. Nechá je padat, vzdala se již dávno snahy je zastavovat či jim bránit, aby si našly cestu ven z jejího nitra. Nikdy to nemělo cenu jim bránit. Beztak vždy vyhrály a tiše utekly z vězení, které jim tvořily její hluboké černé oči. Odnesly sebou část bolesti, která drásala její nitro a která ho drásá i nyní. Přesto je tak nerada pouštěla ven, znamenaly odkrytí citů, ukázání vnitřního rozpoložení, ukázání toho, že není silná natolik, jak by si přála být.
Zhroucené drobné tělo na posteli pokryté bílým prostěradlem je klidné, dech je takřka neslyšitelný. Hlavu má položenou do náruče velkého huňatého medvěda s nádherným měkkým kožíškem. Černá srst plyšáka je sice vlhká od jejích slz, ale přesto teplá. Pravá tlapka je přehozena přes její rameno, zatímco levou svírají pevně její ruce. Je v medvědově náruči tak maličká. Působí to, jako by ji medvěd mohl svoji velikostí oproti ní ublížit, ale to se nikdy nestane. Ne. V jeho náruči je totiž naprosto v bezpečí a nikdo na ní nemůže, nikdo a nic. Její plyšový přítel ji nyní chrání před celým světem a nedopustí už žádnou další bolest. V jeho náruči už skončilo mnoho jejích slz, mnoho starostí už mu bylo pošeptáno po večerech do ouška. Tolikrát tu pro ni byl a mnohokrát ještě bude. Ví to oba dva. Vždycky tu pro ni bude, ať už se stane cokoli. Potřebuje ho stejně, jako on potřebuje ji.
Bude ji chránit kdykoliv to bude třeba a bude to on, jehož tlapka ji skončí na rameni, až se mu znovu schoulí v osamělém večeru do náruče se svými strastmi černobílého života. Její velký nehynoucí medvěd.