Seděla na sluncem vyhřáté silnici a objímala svá kolena, mlčela. Jen mlčela a hleděla před sebe. Jakoby se jí ten ruch kolem netýkal. Byla jako postavička vhozená do již probíhajícího, divného a zmateného příběhu. Nechápala ho. Nechápala nic, co se kolem ní děje. Necítila bolest v rukou ani pulzující bolest na spánku, z hlavy se ji řinula horká krev, která ji stékala po tváři a slepovala k sobě několik pramenů jejích dlouhých černých vlasů. V jejích hlubokých hnědých očích se leskl prázdný výraz někoho, jehož duše zůstala zoufale prázdná. A kolem ní pobíhali záchranáři. Nezajímaly jí, nereagovala na ně ani ve chvíli, kdy se ji pokoušeli zvednout a odvést pryč z děsivého jeviště silnice číslo 13. Jen kousek od ní se nachází ve strouze zelený Saab napasovaný ve vzrostlé lípě.
„Slečno, slyšíte mě? Bolí vás něco? Haló?“ hlas nějakého muže k ní doléhal jako na míle vzdálený, ačkoliv ten muž seděl přímo u ní. Nereagovala na něj, nehnula se ani ve chvíli, kdy ji na rameno jemně dopadla čísi ruka. Muž se ji pokusil zvednout, nebyl to problém. Byla poddajná jako hadrová panenka, která vypadla své malé majitelce z ruky a zůstala bezvládně ležet na zemi.
„Zavedu vás do sanitky. Slyšíte mě?“ zkusí to záchranář ještě jednou se stejným úspěchem, jako při svém prvním pokusu. Dívka konečně zareaguje, alespoň tím, že pohlédne do tváře muže, jenž ji nenechal dál zírat na silnici do prázdna. Při tom pohledu však zachytí nejen jeho tvář. Uvidí na asfaltu černý igelitový pytel, na který nyní upře pohled. V tom pohledu je tolik emocí. Bolest, utrpení a zoufalství. Udělá alespoň chabý pokus o vzepření se muži. Tak ráda by se rozběhla k tomu výjevu, který nyní konečně postřehla a který ji vytrhl ze stavu apatie. Nemá však sebemenší šanci se vytrhnout a místo toho se ji podlomí nohy a ona se složí do náruče záchranáře, který ji včas zachytí a ještě akutněji ji začne vést do sanitky s pokusy zabránit pohledu na ten igelit. Po jejích tvářích začnou téct slzy a brázdí si drobné mokré cestičky v její bledé tváři, která dosud byla schvácena studeným potem.
Lékař ji dovede do sanitky, kde ji posadí na lehátko a změří ji tep, ten se ještě stále i delší dobu po nárazu pohybuje v závratných vysokých hodnotách.
„Dám Vám něco na uklidnění, ano? Lehněte si, slečno“ promlouvá k ní tichým klidným hlasem a sám jí pomůže si lehnout. Ještě ji malinko zvedne nohy smotanou dekou a píchne ji cosi do žíly. Dívka však vpich ani nevnímá, sleduje strop sanitky.
V hlavě má mnoho neuspořádaných zmatených myšlenek, kterým nedokáže porozumět. Jela se svým partnerem na chatu za přáteli. Chtěli spolu strávit hezký víkend, několik týdnů to mezi nimi nebylo dobré. Myslela si přeci, že se snad i rozejdou. A poté se karta znovu obrátila a vše vypadalo tak dobře! Uvažovali o svatbě přece. Co se vlastně stalo? Věděla jen to, že se lekla a strhla volant. Čeho se lekla? Kde se tam vzal ten strom ale? Nepamatuje si vlastně ani nějaký náraz.
„Aleši, odvezeme ji do špitálu. Je v šoku a má rozbitou hlavu“ Myšlenky se dívce vrátí zpět do přítomnosti a začne opět vnímat svět kolem sebe, alespoň částečně. Nijak si doposud ani neuvědomovala, že ten muž ošetřuje její zranění na hlavě a ještě pořád mluví tím klidným hlasem. Proč jí ošetřuje hlavu? Bolest, kterou nyní cítí beztak nikdo ošetřit a pofoukat nedokáže. Teď však kolem sebe pocítí jakési pásky, které ji upoutají na lehátko a zabrání případnému pádu. Dveře sanitky se náhle zavřou a zakryjí malý výhled ven na pomalu zapadající slunce, který až dosud měla možnost vidět. Sanita se rozjede. Kam? Těžko říci.