Srdce jsou od toho, aby se lámala, názory od toho, aby se měnily III.

Autor: Fori
Žánr: myšlenky
Beta-read: k vaší smůle žádný
Forma: ich
Počet slov: 1336
Přístupnost: nevhodné pro homofoby ^^
Poznámka: Po roce a půl bylo na čase splatit dluh téhle povídce a dopsat jí.
Poznámka no. 2: Název povídky je citát Stephena Kinga.

Za pár dní to bude přesně rok, co jsem se vrátil z Philadelphie zpátky na domovskou Floridu a od té doby se mnohé změnilo. No, vlastně se změnil celý můj dosavadní život – obrátil se vzhůru nohama a naruby. Předně, byl jsem svobodný a nezadaný, to byla velká změna. Pak jsem taky už nebydlel na Floridě, ale v Bostonu. A nakonec, můj status se oficiálně přepsal z heterosexuála na bisexuála. A to všechno jsem stihl v tom jediném roce po návratu z pracovní cesty.

Ještě možná měsíc život plynul tak, jako předtím, jen jsem více mizel z domova a chodil za svým milencem do bytu a po různých klubech. Čím méně času jsem trávil doma, tím více se mi moje rodina vzdalovala. S ženou jsme se už prakticky nedokázali normálně bavit, buď panovalo hrobové ticho anebo jsme se hádali. Byla stoprocentně přesvědčená, že mám jinou a moje „nemám jinou ženskou“ nepochopila. Jak by také mohla…

Nakonec mě jeden teplý srpnový večer po práci u jedné z mála společných večeří oznámila, že požádala o rozvod a o přidělení syna do péče. S rozvodem jsem nakonec musel souhlasit. Konečně jsem si přiznal, že současná situace nás oba dovede buď do blázince, nebo do vězení za vraždu. Nicméně syna jsem chtěl k sobě, čímž jsem nad sebou v podstatě vynesl rozsudek. Možná, že kdybych věděl, co všechno tím spustím, tak bych do toho nikdy nešel. Nikdy bych se tak hloupě nezamiloval. Nikdy bych… na tom nezáleží. Stalo se a já to nemohl vrátit. Musel jsem to přijmout tak, jak to bylo. Přišel jsem o ni a měl jsem přijít i o svého jediného potomka. Přiznejme si, že ve své situaci nemám moc naději, abych někdy měl nějaké další dítě s jinou ženou. Nikdy mě jiná tak nepřitahovala… alespoň ne tak moc, ale na tom už taky nesešlo. Byla pryč. To všechno, co bylo mezi námi, bylo hudbou minulosti a nám zbyl jen dohasínající plamínek v ohništi. Takový, který už nejde rozfoukat do žáru, protože jeho doba života právě uplynula. Jako hvězda na obloze, která najednou zhasla.

Spal jsem tou dobou v hotelu a komunikace mezi mnou a manželkou probíhala už výhradně jen za přítomnosti našich právníků, za které jsme oba dali slušný balík dolarů. Jen proto, abychom se mohli rozvést a někdo jiný mohl místo nás rozhodnout, kde bude žít trvale naše společné dítě. Nechtěla se dohodnout a já taky ne. Chtěla odejít do Kanady, čímž by mi ho vzala. Tvrdě jsem její postoj odmítal. Viděl bych ho jen o prázdninách… možná. Za každou cenu jsem ho chtěl získat do své péče, nebo jsem si to alespoň myslel. Nakonec jsem si raději vůči ní zachoval zbytky slušnosti. Vůči té ženě, kterou jsem dlouhá léta miloval celým svým srdcem.

Byl jsem tvrdohlavý, ale ne zákeřný… jenže ona byla a její právník už to pak vykličkoval u soudu místo ní. Nejdřív to byla debata o tom, kdo vodil syna ze školy, kdo s ním psal úkoly nebo jak často chodí hrát baseball. Pak začaly padat otázky, co se stalo před třemi lety, jaký má vztah k mým rodičům, a co způsobilo sebevraždu mého strýce. Věci, o kterých do té doby věděla vlastně jen má žena… pak tedy nově i právník se soudcem. To všechno jsem snad ještě dokázal zvládnout a trpělivě odpovídat na všetečné a nepříjemné dotazy, i když už v té chvíli jsem věděl, že ona vůči mně jakékoliv morální zábrany zahodila. Rozhodla se můj odpor zlomit zcela bezohledně.

Odolával jsem tomu tlaku až do druhé přestávky. Po ní totiž přišel dotaz, který už asi nikdy z hlavy nevymažu: „Byl jste někdy v gay klubu Faun Pan?“ Nevěděl jsem, jak to zjistila. Dodneška to nevím, ale rozhodně to muselo být v době, kdy tu žádost o rozvod podala. V tom klubu jsem byl jen jednou s ním, a to ještě před touhle správní mašinérií. Při odpovědi jsem zalhal, ale k ničemu mi to nebylo. Věděl jsem, že o tom ví a otázkami na mého milence mě vyhodili ze sedla přímo na beton. Prohrál jsem to. Její právník ze mě udělal promiskuitního homosexuálního lháře, který se nedokáže postarat o dítě a zapomene ho ve školce. Co na tom, že všechno bylo jinak.

Po tom rozvodu jsme spolu už pak nemluvily vůbec, pokud jsme zrovna nepotřebovaly řešit našeho syna, a i tak to bylo neosobní a formální jako papírové ubrousky na toaletách vedle soudní síně. Ona ostatně stejně nakonec odjela do Kanady i s klukem, a já mohl jen mlčky přihlížet odlétajícímu letadlu na ranveji ve Fort Lauderdale. Během chvilky se z nich stala jen vzdalující se tečka na obloze, která nakonec zmizela úplně. V té době jsem už věděl, že zůstanu sám.

Ten, kvůli kterému se všechno tohle stalo, si na jednom z mejdanů našel lásku svého života… nebo mi to tak alespoň tvrdil. Prý za to nemůže a má mě pořád rád, jen… jen mi to bylo asi tak platné jako mrtvému svetr. Asi jsem chtěl příliš moc a tak jsem ztratil všechno, co šlo. No, vlastně ne úplně všechno. Začalo se mi dařit v práci. Zabíjel jsem mozek dlouhými přesčasy do noci, abych nemusel trávit čas v opuštěném bytě, který mi milostivě nechala po odletu, než si prý najdu něco svého. Jenže mně tam všechno připomínalo to, co jsem ztratil… snad vlastní hloupostí, snad poznáním, kým jsem a čeho je ona schopná.

Chtěl jsem si najít menší byt v okolí, ale nestihl jsem to. Ten nenadálý pracovní výkon sebou přinesl přece jen nějaké docenění. Můj zaměstnavatel se rozhodl rozšířit síť poboček o dvě další lokality a potřeboval vedoucí pracovníky, které hodlal vybrat z vlastních zaměstnanců jiných poboček. Můj šéf byl natolik akční, že mě sám navrhl jako adepta do výběrového řízení. Nakonec jsem to vyhrál a přestěhoval se právě sem, do Bostonu. Ne jako řadový zaměstnanec, ale jako vedoucí pracovník. Lepší práce, vyšší plat, jiné město, kde jsem mohl začít znovu od začátku. Přesně to, co jsem potřeboval – nový život.

Firma mě pomohla najít pronájem menšího bytu, kousek od centra Bostonu. Okamžitě jsem se ponořil do svého profesního života, když mně tahle část jako jediná z mého současného života kupodivu vycházela. Jenže k té se člověk večer nepřitulí, práce ho nezahřeje a neuvaří mu večeři. Nikdy jsem nestavěl své blaho na kariéře a ani teď v téhle situaci toho nejsem schopen, neumím to a zároveň nemám sílu jít do společnosti.

Proto chodím sem, do Charles River Esplanade. Sedím pod stromy, které pomalu začínají rozkvétat bílými a růžovými květy a zírám na hladinu řeky, ve které se odráží stromy na protějším břehu. Za jejich korunami prosvítají mrakodrapy Bostonu, ty teď k večeru svítí různými zářivými světly, kdežto voda v řece téměř zčernala. Město se chystá na noční život a tady v okolí je příjemný klid, večer po setmění už tu není tolik lidí. Chodím sem přemýšlet, ale moc mi to vlastně nepomáhá. Potřeboval bych si s někým o všem promluvit, ale s kým asi? Něco se možná rýsuje, ale to je ještě běh na hodně dlouhou trať a bůhví, jak to všechno skončí.

Po tom rozvodu vyplynulo mnoho věcí, které mému blízkému okolí neunikly. Nějak jsem zjistil, že pořádně téměř žádné přátele nemám. A s tím malým zbytkem nic rozebírat nechci. Mám jen mnoho známých a nějak jsem neměl zatím sílu svůj vztah k nim prohlubovat. Možná časem, až získám do života nějakou energii, kterou teď postrádám.

Na tom všem byla snad krom toho povýšení jediná dobrá stránka, a to vztah s rodiči, kteří se za mě postavili. Během celého toho právního kolotoče mě neuvěřitelně podporovali i přesto, co z toho nakonec vylezlo na povrch. Byli v šoku, ale k mému překvapení se vyrovnali se vším, včetně hlavního důvodu krachu mého manželství. Jenže mě bude brzy čtyřicet a od máminy sukně jsem se dávno odtrhl. Nemohli mě pomoci natolik, nakolik by si snad sami přáli a zároveň jsem si neuměl pomoct ani já sám. Snad čas brzy přivane nový směr v osobním životě, který mi za těch několik měsíců tolik chybí. Kdo ví, jak tohle skončí. Já nepřestanu doufat v lepší zítřek.