Pardon za tak dlouhou prodlevu od posledního dílu, bohužel bylo moc práce, ale tak vám to teď vynahradím tímto dílem. Těšit se můžete na vyprávění a fotky hned z několika zajímavých míst, konkrétně Badlands National Park, South Dakota Air and Space Museum, Mount Rushmore National Memorial a Crazy Horse Memorial. Takže opravdu velmi nabitý program, do kterého se rovnou pustíme, ne?
Oproti předchozímu ubytování byl Grand Gateway Hotel v Rapid City výrazná změna k lepšímu, i když opět bez snídaně. Večer jsme na hotelu v průvodci narazili na zmínku o národním parku, který sice nebyl v původním plánu, ale podle všeho stál za vidění a měli jsme ho při cestě. Takže jsme se rozhodli ho zařadit do programu a vyrazili jsme tam hned ráno. Přece jen nás čekal dlouhý přejezd do Nebrasky a museli jsme stihnout navštívit ještě hlavy ve skalách. I tak jsme si stačili udělat drobnou zajížďku, abychom si nafotili dva jelence běloocasé (no dobře, jen jsme špatně odbočili, jelenci byli bonus), kteří se pásli mezi železniční tratí a silnicí.
Badlands National Park, v překladu Špatná země. Říká se, že kdyby si režisér Tolkienova Pána prstenů nevybral k natáčení Nový Zéland, pak by jistě v Badlands National Park v Jižní Dakotě našel dokonalé záběry pro svojí vysněnou říši zla, Mordor. Američtí indiáni tuto oblast pojmenovali „mako sica“, anglicky badland, zlá země. Když jsme přijížděli do parku, všude kolem byly jen pastviny a zelená pole. Žádné hory, žádná skaliska, zkrátka nic neříkající placka a tento ráz krajiny se příliš nezměnil ani po průjezdu vstupní branou. A cože tu má vlastně být? Kde jsou sakra ty slibované holé skalní stěny? Kde jsou ty bizarní útvary ze žlábkovaných stěn, které sliboval průvodce?!
Ještě nějakou chvilku to trvalo, ale pak se před námi otevřel obrovský rozlehlý kaňon se skalami. Krajina se změnila a všude kolem nás byly skály, které na sobě měly červené a dokonale rovné pruhy, skoro jako by je někdo narýsoval podle pravítka. Suchá půda, občas nějaká trhlina končící někde hluboko v podzemí, písek, v němž se sem tam mihne chřestýš (neviděli jsme, ale jsou tam) a přes silnici zelené pastviny. Právě tady jsou nejrozsáhlejší prérijní pastviny ve Spojených státech a Badlands je chrání před jakoukoliv lidskou činností. Díky suchu je celý prostor zcela zemědělsky nevyužitelný, ale pro bizony a další zvířata je park skvělým domovem (ne, že bychom nějakého bizona viděli, ale údajně tam jsou).
O přítomnosti bizonů a jejich indiánských lovců svědčí i kosterní pozůstatky, které na tomto území byly nalezeny, nebo i ty, které na své objevení teprve čekají. Oblast je bohatá na nálezy fosílií starověkých savců, jako je šavlozubý tygr a další vyhynulá zvířata, nebo předci nosorožce, koně a dalších. A jen tak mimochodem, právě kdesi v Badlands je pohřbený Lakotský válečný náčelník Splašený kůň, o kterém jsem psal v minulém díle v souvislosti s bitvou u Little Bighorn. Přesné umístění posledního místa odpočinku tohoto indiánského hrdiny však není a nejspíš nikdy nebude známo. Park se rozprostírá na ploše velké bezmála 100 000 hektarů a řekl bych, že ztratit byste se v něm nechtěli. Krajina je téměř pořád stejná a je v ní jen pramálo orientačních bodů, nemluvě o těch chřestýších a dalších potvorách, které můžete potkat.
Projížděli jsme Badlands téměř celé dopoledne, ačkoliv jsme do něj jeli s tím, že to bude zastávka asi tak na hodinku. Trochu se nám ta hodinka protáhla, ale rozhodně to stálo za vidění. Cestou jsme viděli nějaké horské kozy, které se buď pásly u silnice, nebo polehávaly na skaliskách. Stejně jako krávy v Montaně, či jelenci u Rapid City si ani ony nic nedělaly z projíždějících aut. Natož pak z šílené posádky auta, která zastavila poblíž a snažila se jednu z nich pomocí prazvláštních skřeků a pazvuků přimět, aby zvedla hlavu od žrádla a podívala se do připravených objektivů zrcadlovek. Ano, úspěch jsme měli. Přiměli jsme jí zhruba na půl minuty, aby tu hlavu líně zvedla a upřela na nás s přežvykováním stébla pohled typu: „A jinak jste v pořádku?“.
Dojeli jsme až k návštěvnickému centru, kde jsme zkoumali krásné náramky z dílny Siouxů, kteří v této oblasti žijí. Nakonec se nám ale skoro šedesát dolarů za náramek zdálo přece jen hodně, a tak jsme alespoň koupili nějaké indiánské instrumentálky a vyrazili zpět stejnou cestou. Vrátili jsme se na hlavní silnici a zamířili přímo na Black Hills, posvátné území indiánů, které je dnes známé hlavně díky slavnému skalnímu památníku čtyř významných amerických prezidentů.
Cestou jsme ale udělali ještě menší zastávku v leteckém a vesmírném muzeu, které leží na severním okraji města Box Elder, prakticky hned vedle hlavní brány vojenské letecké základny Ellsworth Air Force Base. Muzeum má ve sbírce 28 letadel z rozmezí od druhé světové války do současnosti a 4 různé rakety (včetně mezikontinentální balistické střely Minuteman II), navštívit pak můžete dva modely leteckých kokpitů nebo například síň slávy.
Odtud už jsme jeli skutečně až k Mount Rushmore National Memorial, kde jsme si zaplatili parkování (vstup do areálu je zdarma, platí se „jen“ parkování, takže ANUAL PASS je k ničemu) a vylezli schody z parkoviště na takovou jakousi terasu. Už odtud byly vidět hlavy oněch čtyř velkých Pánů – George Washingtona, Thomase Jeffersona, trošku zastrčeného Theodora Roosvelta a samozřejmě Abrahama Lincolna. Přes osmnáct metrů vysoké tváře s dokonalými proporcemi jsou vytesány přímo do žulového masivu a jsou snad to nejznámější, co v Jižní Dakotě můžete vidět. Socha vznikala v letech 1927 – 1941 a jejím návrhářem byl Gutzon Borglum, jehož busta se nachází také v areálu.
Prošli jsme kolem cedulí svádějící na zakoupení zmrzliny a návštěvnického centra, a dostali se na cestu ke Grand View Terrace, odkud je ten nejlepší výhled na sochu a dá se tam i chvíli posedět na žulových lavicích. Cestu lemují sloupy, na nichž vlají vlajky všech padesáti amerických států a pod ní najdete vždy název státu a rok, kdy vstoupil do Unie. Na konci je terasa s velkolepým výhledem na čtyři prezidenty, kteří se významně zapsali do dějin Spojených států Amerických. Nedalo se tam chvíli neposedět a sledovat to, případně koukat na horlivě tabletující a fotící turisty.
Nakonec jsme zašli do návštěvnického centra a samozřejmě jsme neodolali ani té všude propagované zmrzlině. Ta zmrzlina je vynikající, jen co je pravda, ovšem ty porce jsou zcela vražedné. Značné problémy mě dělala už velikost small, netuším, jak bych vypadal, kdybych si žravě vzal big size. Důvod, proč se u Mount Rushmore prodává tak vyhlášená zmrzlina je vcelku prostý. Thomas Jefferson, tedy ten pán, který vás ze skály po celou dobu sleduje, třetí prezident Spojených států Amerických a jeden z autorů Deklarace nezávislosti, je zároveň autorem nejstaršího amerického receptu na vanilkovou zmrzlinu. I když ve skutečnosti si recept na ní přivezl z Francie, kde pobýval několik let jako velvyslanec, a tím se zasadil o to, že se tato sladká pochoutka dostala do Nového světa.
Jen několik mil od Mount Rushmore se nachází Crazy Horse Memorial. Největší památník na světě zpodobňuje náčelníka Splašeného koně a je určitou protiváhou k Mount Rushmore. Má být připomínkou všech amerických indiánů. Důvod, proč je ve skále zvěčněn právě Splašený kůň úzce souvisí s jeho patriotstvím. Nebyl to jen válečný hrdina, ale také velký náčelník, který byl naprosto věrný svým lidem a staral se o ně, jak nejlépe mohl. Pevně věřil své vizi a tradicím kmene, kterých se nevzdal ani na smrtelném lůžku. Díky nim se také nenechal nikdy vyfotografovat, protože věřil, že fotografie kradou lidem duši. Jeho příběh a hodnoty mají být inspirací pro všechny.
Stále ještě nedokončený monument navrhl bostonský rodák s polskými kořeny Korczak Ziolkowski na přání Lakotského náčelníka (Henry Standing Bear) a práce na něm začaly v roce 1948. Od smrti Ziolkowskiho v roce 1982 na soše pracuje jeho rodina. Zatím není jasné, kdy bude památník dostavěn, ale téměř přímo proti skále se nachází v návštěvnickém centru bílá mramorová socha, která představuje, jak by měl celý monument vypadat. Náčelník Splašený kůň sedící obkročmo na svém koni ukazuje na obzor a říká: „Má země je tam, kde jsou pohřbeni mí mrtví.“
Už dnes můžeme ve skále vidět tvář Splašeného koně a v létě, vždy večer, se koná laserová show, jež vypráví příběh památníku a jeho symboliku. V návštěvnickém centru jsou pak k vidění historické fotografie, ukazující jak pokračovaly práce, ale také indiánské muzeum a řemeslné práce. Nás už ale poměrně tlačil čas, abychom se stihli ubytovat v Nebrasce. Proto jsme se zde už příliš nezdržovali a vydali se na cestu. Ještě jsme stihli za světla přejet hranici Nebrasky, ale jaksi jim tam z druhé strany chyběla cedule vítající v Jižní Dakotě, a když jsme do ní vjížděli předchozí den z Wyomingu, nějak jsem jí nestihl zaregistrovat, natož vyfotit, takže budu muset do Jižní Dakoty ještě jednou. Nemám nafocenou ceduli.
Do celkem ucházejícího motelu plného Afroameričanů jsme dorazili někdy kolem deváté večer, ideální čas na to, abychom spadli do postele a probudili se až ráno. Další den nás čekal Scotts Bluff National Monument v Nebrasce a pak cesta do Colorada znovu přes Wyoming, kde jsme se měli stavět v hlavním městě Cheyenne. V plánu bylo ještě v Coloradu navštívit Denver a ubytování bylo zařízené v Colorado Springs, ale o tom všem až v dalším díle.
Jaká je Jižní Dakota? Plná indiánů a nijak velkých kopců. Ne, těch indiánů tam zas tolik není, ale jsou celkem vidět, hlavně kolem Black Hills. Bylo znát, že jsme v oblasti Velkých planin, kde nějaké extra hory opravdu čekat nemůžete, přestože to zas úplná placka není, viz například posvátné Black Hills. Vesměs je to hezký stát, který jistě stojí za vidění a návrat do něj. Osobně mě mrzelo, že jsme neměli víc času, protože mě ta laserová show docela zajímala, ale tak třeba příště. Zase je to stát, který je úplně jiný než Wyoming nebo Montana, poznáte, že jste někde jinde, ale i tady je hezky a konečně teplo… alespoň v půlce září ještě je.