Ano, zase prodleva dlouhá jak nevím co. Nicméně teď už se budou díly objevovat zcela pravidelně až do samého konce, pokud neselže technika. Ignorujme fakt, že už si pamatuju zoufale málo, a že jsem chtěl průvodce dopsat přes prázdniny a je prosinec. Pokud vše půjde podle plánu, dopíšu to do konce roku. Co nás dneska čeká? Hlavně park Zion a Bryce Canyon.
Ráno 19. září jsme něco po osmé opustili náš kovbojský motel. Měli jsme před sebou papírově asi 120 mil k dalšímu ubytování v malém městečku Panguitch a návštěvu Bryce Canyon, což vypadalo jako celkem nenáročný den s příslibem krásného výhledu na jeden neobvyklý a úžasný kaňon.
Jeli jsme kolem červených pískovcových skal, které na první pohled představují Utah takový, jaký je – barevný a skalnatý. Geograficky jde o velice působivý stát s nízkou hustotou osídlení. Nás cesta dovedla do Kanabu, který leží kousek od působivého národního parku Zion. Kanab je nevelké městečko v duchu divokého západu, kterých najdete v Utahu tucet, ale přesto je jiný. Říká se mu také Malý Hollywood, protože právě zde se natáčely různé hollywoodské westerny (např. Přepadení, El Dorado a další).
Městečko vzniklo v roce 1870 a žila v něm izolovaná mormonská komunita. Wikipedie uvádí, že město založilo deset mormonských rodin, které se do této oblasti přestěhovaly. Neznámou osadou byl Kanab až do chvíle, kdy k němu byla přivedena silnice. Dnes v něm žije něco přes 4000 obyvatel, z nichž většina jsou mormoni. Ostatně, mormoni stáli u založení tohoto státu (jež je pojmenovaný podle nomádského kmene Ute) a Utah dodnes patří k nábožensky nejhomogennějším státům USA.
My jsme si tady skočili do Subway na snídani a rozhodli, že se zajedeme podívat do nedalekého národního parku Zion, když máme dost času. O tomto parku se dá, stejně jako o mnohých jiných, říct, že je jedinečný a mnozí jej považují za nejkrásnější park v Utahu. Jeho nevýhoda spočívá v tom, že k němu vede jen jedna silnice, která se sice dělí vedví, ale větší část parku je přístupná jen pro pěší turisty, případně musíte využít autobus. Z toho vyplývá, že my z parku moc neviděli, na žádné pěší výpravy nezbýval čas.
Zion je národním parkem od roku 1909 a leží na rozhraní tří geografických oblastí, proto je velmi pestrý pro pohledy turistů i fotografů. Své jméno získal z hebrejštiny, ve které slovo Sion znamená posvátné místo. Jedná se o hodně fotogenický park, pokud máte čas v něm podnikat pěší výlety a bydlet v místních kempech. Oblast je navíc zajímavá také pro svou faunu a floru. My ale krom jednoho australského ovčáka neviděli žádná zvířata, škoda.
Přijížděli jsme k bráně a rovnou jsme museli zastavit u cedule označující vjezd do parku. Kousek před touto branou mění silnice svoji barvu na červenou, aby zapadala do rázu okolních rudých skal. Červená silnice a bílé, růžové a rudé skály, tak by se dal popsat Zion National Park z auta. Dorazili jsme k tunelu, který je v podstatě tím pravým vstupem, bez ohledu na to, že cedule i vstupné se vybírá kus před ním. Po projetí tohoto nevysokého tunelu jsme se dostali k úchvatné vyhlídce do údolí, kudy vedla červená silnice a nad ní se tyčily zalesněné hory hrající barvami od červené až po bílou.
Projeli jsme obě silniční trasy téměř až na jejich konec k návštěvnickému centru, pak jsme se stejnou cestou vrátili zpět a zamířili dál za naším hlavním cílem. Ještě jsme se krátce stihli zastavit v muzeu aut. Nebo spíš by se to dalo nazvat plochou, kde stálo dost aut, z nichž některá působila dojmem, že už mají nejlepší roky za sebou. Vlastníkem je nadšenec, který má snad nějaké příbuzné taky v Čechách.
Zhruba po další půl hodině nás cedule uvítala v Garfield County, naše ubytování se blížilo. Správním městem tohoto okresu je totiž právě Panguitch, kam jsme mířili do Color Country Motelu. Cestou jsme míjeli pastviny, na kterých se pásly koně a krávy, za zeleným údolím se ale tyčila barevná skaliska patřící k Bryce Canyon National Park.
Silnice nás zavedla až do onoho malého městečka, které v roce 2014 oslavilo svých 150 let od založení. Najít motel, ve kterém jsme měli sjednané ubytování, nedalo příliš práce, Panguitch leží na ploše asi 3,5 km2 a počet jeho obyvatel podle sčítání nikdy nepřesáhl 2000. Nedaleko leží Panguitch Lake. Bylo asi půl třetí, když jsme se ubytovali a zamířili do očekávaného národního parku.
Skály kolem nás postupně rudly do stále intenzivnějších barev, načež jsme se dostali do Dixie National Forest, který víceméně ukázal to, co jsme později viděli v kaňonu ve větším. Projeli jsme přes jakési skalní okno, která jsou pro Utah typické. Přesto tohle příliš typické nebylo, spíš šlo o dveře než o okno… nebo extrémně krátký tunel, jak ctěný čtenář chce.
Jen kousek od Dixie je Bryce Canyon City, které jsme jen projeli a mohli si z okna prohlédnout arénu na rodeo, které se ve městě podle cedule jezdí od dubna do srpna. Minuli jsme také místní letiště a vjeli do dalšího národního parku toho dne. Téměř hned za branou nás uvítal pohled na několik jedinců jelence ušatého (anebo taky něčeho jiného), které naše přítomnost nijak nezajímala, i když jsme se snažili vyluzovat různé skřeky v marné snaze je donutit, aby alespoň na chvíli zvedli hlavu od toho žvance. Nic, nenechali se rušit, takových divných lidí tam zjevně potkávají dost.
Vykašlali jsme se na ně taky a vyrazili dál na první vyhlídku. A tady by se hodilo něco o tomto parku říct. Když se řekne kaňon, každý si představí rozlehlé údolí mezi velice strmými bočními stěnami. Jenže Bryce Canyon vlastně není tak úplně kaňonem, jak by se mohlo zdát z názvu. O tomto faktu svědčí už jeho poloha – leží na východním svahu jedné náhorní plošiny, která pokračuje stovky mil dál a na svém konci má Grand Canyon, který je tím skutečným kaňonem. Bryce Canyon je odlišný, byť za jeho vznikem stojí také eroze půdy. Ale hodně práce tady odvedl déšť, sníh a vítr.
Asi už vás možná napadlo, že teda zase půjde o nějaké skály, protože jsme přece v Utahu, a do jisté míry budete mít pravdu. Tohle jsou „hoodoo“, nebo alespoň takhle se těm jehlám, hřebenům, sloupům, stěnám a skalním věžičkám říká. Dosahují výšky až 60 metrů a staly se tím zásadním, co se správa parku snaží chránit. Postupem let tyto pozoruhodné tvary zanikají a jinde vznikají nové, toto skalní město se stále mění. Většina literatury toto místo označuje za amfiteátr a já to označení použiju taky, protože je asi nejpřesnější.
Jinak se v oblasti národního parku daří samozřejmě také zvířatům a všemožným rostlinkám. Kromě výše zmíněného jelence ušatého tu cedule zmiňují také prérijní psy, se kterými jsme se už potkali u Devils Tower. Na loukách a v lesích se dá narazit na lišky, kojoty, pumy, vidlorohy nebo černé medvědy (baribaly). Z ptáků jsou tu hlavně havrani, sovy, orli bělohlaví a sojky. Většina dalších druhů migruje za teplem, proto jich v zimních měsících moc nepotkáte. Stejně tak veverky, které se uchylují s příchodem mrazů k zimnímu spánku.
Oblast se stala národním parkem v roce 1928 a jméno získala od místního mormonského osadníka, který tu žil kolem roku 1874. Brány parku jsou otevřeny celoročně (s výjimkou doby, kdy se vytvoří na cestách sněhová kalamita), každé roční období nabídne jedinečný pohled. Jak jsem psal, je hodně turistů, kteří za nejkrásnější park Utahu považují Zion. Já považuji za nejkrásnější park Utahu právě Bryce Canyon. Barevné skály si tu hrají s fantazií člověka a právě tady jsem začal uvažovat, jak by bylo super jet na koňském hřbetě mezi těmi skalisky. Červená, oranžová, růžová, bílá až někdy taková hnědá, to jsou barvy vyhlídek.
Akorát, že my po příjezdu k první z nich zjistili, že ty skály vůbec nemají světlo. Nejdřív byl kus nasvětlený jen částečně, takže jsme jeli na další vyhlídku, jenže tam už nebylo nasvětlené vůbec nic. Máme klasické štěstí fotografa. Nevzdávali jsme to a objížděli kaňon po silnici dál a dál, neměli jsme na světlo štěstí ani u Natural Bridge, což je jedna z vyhlídek po cestě. Nakonec jsme dojeli na Sunset Point, tedy vyhlídka, která je nasvětlená při západu slunce.
Dorazili jsme tam asi v půl šesté, kdy se světlo k této vyhlídce teprve pomalu blížilo. Za dalších deset minut se skaliska prozářila zapadajícím sluncem a my lítali kolem zábradlí a snažili se to vyfotit, co nejlíp to jde. Za půl hodiny bylo po všem.
Cestou zpátky k bráně jsme ještě potkali stádečko jelenců a po jejich důkladném nafocení se vypravili do návštěvnického centra, kde jsme koupili pár pohledů. Park jsme opustili něco kolem sedmé hodiny a vydali se zpět do Panguitch. Tam jsme objevili Arby’s, což je takový trochu jiný fast food, víc o něm mluvím ve svém speciálu o stravování v USA (který už jste jistě všichni četli). Po jídle jsme sebou definitivně plácli na pokoj.
Další den nás čekala cesta do Green River, tedy něco kolem 250 mil (přes 400 km) a cestou jsme měli navštívit podle papíru Goblin Valley State Park a Arches National Park.
