V tomto díle máme další dva národní parky Utahu: Canyonlands a Arches National Park.
Na recepci nás čekala snídaně, o jejíž nabídce by se dalo říct, že byla široká a zároveň nikoliv. Vajíčka a podobné věci se ale ostatně v takovém motelu nedaly očekávat. Na druhou stranu měl Wayne pro hosty připraveno hned několik druhů toustového chleba, burákové i normální máslo, několik druhů džemů, dva druhy cereálií, kafe, zhruba pět různých druhů čajů, klasické mléko v kanystru (ne ty prťavá mlíčka do kafe), pomerančový džus a hlavně famózní domácí borůvkové mini muffiny, které zřejmě pekla paní „Waynová“. Ty byly k dispozici na recepci po celý den. Tak široké možnosti snídaňového vyžití většinou malé motely nenabízí. Nemluvě o tom, že byly k mání také klasické hrnky, žádný plast.
Konečně jsem se taky při snídani měl možnost s Waynem setkat přímo a mluvit s ním. Přesněji řečeno, on mi něco velmi horečně vyprávěl a já přitakával, nevědíc přesně čemu. Ptal se mě, odkud jsme a jak jsme se vyspali, když byl na ulici hlahol ze slavností. Byl to vskutku srdečný, byť excentrický chlapík.
Dal jsem si chleba s burákovým máslem, asi dva muffiny, jejichž chuť vůbec nešla srovnávat s tím, co se prodává v obchodech, a na to jsme vyrazili směrem, kterým jsme jeli už včera. Znovu jsme přejeli onen úrovňový železniční přejezd a mířili kolem těch skal. Tentokrát jsme ale odbočku na Dead Horse Point minuli a dvacet minut před desátou ráno projeli kolem cedule označující vjezd do národního parku Canyonlands. Na bráně, od které už byla na obzoru vidět první skaliska, jsme ukázali náš annual pass a vjeli do kaňonových zemí. Šest minut na to byla první zastávka, abychom si vyfotili výhled do velice skalnaté krajiny, kde kousek pod námi vedla pěší cesta. Nešli jsme tamtudy, ale byla vidět udržovaná cesta, která se táhla kaňonem. Ovšem já to na fotce nemám téměř vidět, že. Proti první vyhlídce stálo nevelké návštěvnické centrum. Právě tady jsme koupili další CD s indiánskou muzikou, která nám dělala doprovod po celou dobu naší návštěvy.
Název parku se zdá být už na první pohled opravdu trefný. Jedná se o největší a asi ten nejdivočejší park, který v Utahu můžete najít. Oblouky, mosty, spirály, krátery, stolové hory, osamocené kopce a řeky Colorado a Green, které se tu střetávají, a nadále pokračují v jednom korytě jako Colorado River. Některé části jsou jedny z nejskalnatějších oblastí na Zemi a kaňony řek rozdělují park na tři části.
My byli jen v první z nich – Island in the Sky nabízí řadu vyhlídek a každá z nich je výjimečná na pohled. Tato část je nejsnáze přístupná a leží ve středu mezi oběma řekami, které z ní dělají v podstatě skoro jakýsi poloostrov. Základní cesta je zpevněná a jinak se tu dají chodit jednodenní i vícedenní výlety, které nevyžadují nějakou přílišnou fyzickou zdatnost.
The Needles je jihovýchodní částí parku, na straně řeky Colorado a jmenuje se podle barevné věže z pískovce, jež tomuto území dominuje. Tento kus země nabízí turistům jednodenní výlety, jež se dají absolvovat buď pěšky anebo terénními auty 4×4. Poslední částí je The Maze. Oranžové skály, které tvoří západní hranici Glen Canyonu, jsou nejdivočejší a nejméně přístupnou oblastí celého národního parku. Návštěvníci musí být při zdolávání stezek fyzicky zdatní a soběstační. Není to oblast pro lidi od počítače, kteří přírodu vidí jednou ročně, když vyrazí do Ameriky na dovolenou. Takže jsme tuhle část i s Needles logicky vynechali. Jinak je Maze přístupný výhradně terénními auty 4×4 a většina stezek je na tři dny a víc. Plus je třeba mít povolení správy parku, pakliže tam chcete přenocovat, bez čehož se nejspíš asi neobejdete.
Jak už jsem ale psal, my si vystačili jen s první a nejsnáze přístupnou částí parku. Neprojížděli jsme všechny vyhlídky ani všechny cesty. Jednou z těch větších zastávek byla Green River Overlook. Tedy vyhlídka, odkud je nejlépe vidět řeka Green.
A právě tady jsme ztratili jednoho člena z naší ne výhradně lidské posádky. Ne, nikdo z nás tam nespadl a žádného psa, koně ani bizona jsme cestou neukradli. Nicméně jsme sebou měli dva fotografické objekty, které se fotily u všeho zajímavého, kam jsme se dostali. Jedním objektem byl fialový plyšák Art z filmu Univerzita pro příšerky a druhým byla babiččina vyhlášená houska, respektive její jedna patka. Ta právě tady padla za… za… asi všechny housky, které procestovaly svět. Pravděpodobně dezertovala z rozepnuté brašny a následně padla do zajetí havranů či jiných ptáků, kteří se v Canyonlands producírují, jako by jim krajina patřila. Další osud této housky zůstává předmětem spekulací, ale zkrátka právě tady zmizela z tašky.
Zjistili jsme to ale až o něco dál, konkrétně na naší další zastávce – Mesa Arch. K tomuto skalnímu oblouku se chodí pěšky z vyhrazeného parkoviště, ta trasa má asi půl míle, kdy se jde po nezpevněné cestě, kolem níž rostou nízké kaktusy, jež mi osobně přišly jako velmi fotogenické.
Mesa Arch je na kraji kaňonu a vytváří jakýsi rám pro uchvacující pohled do krajiny. Já až k oblouku nešel a fotil si ho z dálky z kopce, takže pokud se chcete podívat, jak hezký rám tvoří a máte na svých PC operační systém Windows 7, pak se podívejte do standardních obrázků na plochu, tu fotku tam zcela určitě najdete (na ploše pravým tlačítkem kamkoliv – Přizpůsobit – Motivy prostředí Areo – Krajiny). Ostatní si to budou muset nejspíš vygooglit.
Z dálky byl oblouk nicméně taky hezký. Nafotili jsme jeho i okolní krajinu a po stejné nezpevněné cestičce došli zpět k autu. Po parkovišti se procházel důležitě další havran… určitě ten, co sežral housku. Dojeli jsme na vyhlídku, jejíž název se mi povedlo identifikovat pomocí Google map a jejich dokonalého Street View – Buck Canyon Overlook.
Cestu ke Grand View Point (největší vyhlídka na konci cesty) jsme nakonec neabsolvovali, jelikož je jen pro pěší a není zas tak krátká. Vydali jsme se tedy po té samé silnici zpět a fotili. Minuli jsme několik parkovišť, odkud lidi chodí na túry. Taky jsme viděli, že se v dálce zatáhlo a kdesi u Moabu zjevně dost lilo.
To nebylo úplně fajn, chtěli jsme jet ještě do Arches a kus od nás taková průtrž mračen. V Canyonlands ale po dobu naší návštěvy nepršelo, takže jsme se ještě nedaleko návštěvnického centra zastavili, abychom si vyfotili vyhlídku Neck Spring Overlook.
Na to jsme Canyonlands opustili a vydali se do nedalekého Moabu. Bylo zataženo a déšť brzy dostihl také nás. Bylo po poledni a nás přepadl hlad, takže jsme se rozhodli najíst ve městě a doufali, že se déšť během té doby přežene, ačkoliv celá obloha byla skoro černá. Moab má asi pět tisíc obyvatel, nejde o nic velkého, ale těží z přítomnosti dvou národních parků. Ty z města tvoří turisticky vyhledávané místo. Taky jsme uvažovali, že v něm přespíme, ale ubytování není nejlevnější a Green River není zas až tak daleko.
Naobědvali jsme se a čekali, že déšť přejde, navštívili jsme i suvenýry ve městě. Sháněl jsem tam tenkrát kapesní nůž se jménem, který jsem chtěl přivézt jako dárek, což se mi nakonec opravdu povedlo. Jenže s deštěm jsme takový úspěch neměli.
Co na plat, kolem půl třetí jsme se vydali do Arches, ať prší nebo ne. Ceduli parku ale kvůli tomu vyfocenou jaksi nemám. Na bráně jsme byli upozorněni, ať se držíme v autě kvůli bouřce, a že některé cesty mohou být díky dešti pod vodou. Odkývali jsme to a vjeli dovnitř. Temnou oblohu občas protnul blesk a skály v parku vystupovali ze šedi. Nicméně i tak měl park své úchvatné kouzlo.
Jezdili jsme po něm trošku bezcílně a hledali místa, kde se dalo zastavit a fotit z auta, abychom nemuseli ven. Občas se i takové místo našlo, a po necelé půlhodině se začala místy trhat černá obloha, trochu i prosvítalo slunce.
Dávalo nám to naději, že nestrávíme celou prohlídku jen v autě. Zamířili jsme po jedné z těch silnic, jenže ta v jednu chvíli zcela zmizela a místo ní se valil proud vody. Zastavili jsme na kraji a fotili ten silný proud valící se přes silnici na druhou stranu. Tak takhle vypadají bleskové povodně. Auta, co tam projela předtím, teď měla trochu problém se dostat zpět. Za tu dobu, co jsme tam stáli a koukali na to, projela tím potokem hned tři vracející se auta – osobák, SUV a Jeep. Osobáku ve vodě sice ustřelil zadek, ale zvládli to nakonec všichni a dostali se na druhou stranu.
Tyhle průjezdy vodou nám zajistily alespoň působivé fotky, ale sami jsme to neriskovali. Vrátili jsme se zpátky a jeli jinudy. Nebe se brzy po tomhle focení zcela protrhalo a dokonce vylezlo slunce. Konečně jsme mohli vylézt z auta a fotit Arches za normálního denního světla. Park se ukázal v celé své jedinečné nádheře.
Bezpochyby je to jeden z nejúžasnějších parků na Jihozápadě, který se může chlubit největší koncentrací pískovcových oblouků na světě. Oken je tu opravdu hodně, něco přes dva tisíce. Na pojmenované oblouky je ale už pár let zakázáno lézt. Národním parkem se Arches stalo v roce 1971.
Právě tady najdete Delicate Arch – okno, které se stalo symbolem Utahu. Dostalo se i na státní poznávací značky. Tento oblouk na skalním převisu Wolfe Ranch a mají ho na fotkách snad všichni. My ne. Vede k němu 2,5 kilometru dlouhá stezka, která je stylem nahoru dolů, nahoru dolů, a když už si myslíte, že na horizontu bezpodmínečně už musí být to vysněné okno, tak omyl, další kopec. Ušetřili jsme si dost energie a prostě se na tuto trasu nevypravili. Ostatně park toho nabízí i tak dost v místech, které jsou dostupné i pro člověka od počítače.
Dalším z těch nejznámějších míst je Balanced Rock, tedy balancující kámen. Podstavec s naraženým balvanem na své špičce. Mně osobně to silně připomínalo kresleného psa Pluta od Disneyho.
Devil’s Garden, neboli Ďáblova zahrada je kemp a oblast, kde se nachází jeden z největších pískovcových mostů na světě – Landscape Arch. Tento tenký oblouk je široký 89 metrů. V oblasti jsou k vidění ještě další mosty, také má ta trasa nějakých osm kilometrů. Ze silnice samotné není vidět žádný z oblouků.
Nicméně pak je tu The Windows Section. Oblast, kde na celkem nevelké rozloze najdeme hned několik oken, z nichž většina je k vidění už od parkoviště. Severní a jižní okno, Turret Arch a Double Arch. Právě tady jsem v jedné ze skal objevil hlavu mamuta. A taky jsme tady potkali jakousi skupinu, ve které jsme zaslechli češtinu. Ne, že bychom se teda k dotyčným nějak hlásili. Právě u Windows a také u Balanced Rock jsme se zdrželi poměrně dlouho.
Zamířili jsme ven z parku a udělali si zastávku u The Rise and Fall of an Arch, což je zbytek jednoho ze zřícených oblouků. Ukázka toho, že příroda pracuje a nezůstává stejná. Park se vlivem eroze neustále mění a okna mizí. Od chvíle, co bylo Arches prohlášeno za národní park, jich zmizelo něco kolem čtyřiceti.
Krátkou zastávku jsme udělali také u skalního útvaru s názvem Three Gossips, přeloženo jako Tři drbny. Což je vskutku výstižný název, ale někteří z nás to překřtili na Lomikara s Kozinou.
Po nafocení začátku stezky Park Avenue Trail jsme nakonec park po třech a půl hodinách opustili, v Moabu nakoupili večeři a vrátili se zpět do Green River, kde jsme strávili druhou a poslední noc. Další den jsme se měli přesunout do Spanish Fork, které je od Salt Lake City už jen pár desítek kilometrů.
