Jezerní sudba

Procházel vesnicemi, procházel lesy,
tulák bez domova – pocestný bez adresy.
Toulal se světem už řadu měsíců,
snad utíkal před holemi biřiců.

Vždy jen nakrátko zastavil se v hostinci,
do kapsy hluboko pro každou minci.
Nikdo ho neznal, nikdo se nezajímal,
ani včerejší hostinský si nevzpomínal.

Na Štědrý večer toulal se hájem,
v jeho šosu nebylo na pronájem.
Nebyl sníh a nebyl skoro ani mráz,
krajinu osvětloval měsíční jas.

Neznámá síla táhla ho k jezeru,
netušil nic o svém dalším záměru.
Vodní hladinu pokrýval slabý led
a to ticho přímo vybízelo přemýšlet.

Na zemi u nohy ležel kámen,
tulák cítil se jako omámen.
Sebral kámen a sevřel ho v dlani,
teď učiní to správné poznání.

Napřáhl a hodil ho na krustu ledu,
pozoroval okamžitou změnu vzhledu.
Led se probořil a šplouchla voda,
svému osudu se teda poddá.

Přistoupil blíže a do díry koukl,
napětím ani vítr nefoukl.
V ledové vodě zračil se hrad,
že by drábové dostihli ho snad?

Před hradem stála krásná dívka v bílém,
že by snad ona byla nějakým cílem?
Tulák zachechtal se štěkavě,
sám nad sebou zavrtěl hlavou pohrdavě.

Tohle je lež, tohle je klam!
Dívat se dál já nehodlám.
Opustil jezero a opustil kraj,
falešné věštby se tu ukrývaj.

Bylo to v květnu, když kráčel po cestě.
Nevěděl, ale blížil se k nevěstě.
Zaslechl nářek a zaslechl řev,
ve vteřině ustal jeho vlastní zpěv.

Rozmlácený kočár ležel pod strání,
odtamtud znělo to zoufalé volání.
Kočí to nebyl – ten byl ve stromu,
a koně řvaly jak v zajetí démonů.

Pomohl jim opustit tento svět,
na ztichlé hlavy položil pak bílý květ.
Z trosek kočáru vyprostil dívku,
ze svého pláště udělal přikrývku.

Padala tma a obydlí daleko,
v brašně nalezl alespoň mléko.
Rozdělal oheň a pak sledoval spící,
kéž by ji dokázal dostat k vesnici!

Druhý den ráno vytvořil nosítka,
bude z něj improvizovaná sanitka.
Vzal rozbité dveře a dívku na ně položil,
pevný uzel pak kolem sebe založil.

Jako mula odtáhl zraněnou do vesnice,
tam překvapený lid otevíral okenice.
Stal se z něj vážený občan, stal se z něj hrdina,
mezi své ho přijala šlechtická rodina.

Zachránil dívku, zachránil svou nevěstu,
táhl ji s vypětím sil celou tu cestu.
Ze spárů Smrti vytrhl tu ženu,
Štědrovečerní věštba měla svou cenu.