Oops! It appears that you have disabled your Javascript. In order for you to see this page as it is meant to appear, we ask that you please re-enable your Javascript!

Začátek

Ginny se propadne do menšího srubu někde na území Dánska. Nemá tuhle vzpomínku ráda, a přesto se k ní čas od času vrátí, aby ji mohla vidět znovu a znovu. Jakoby snad doufala, že jednou to představení bude jiné, bude mít jiný, o něco veselejší děj a hezčí konec. Jenže to divadlo je pořád notoricky stejné a jeho herci hrají stále stejně důvěryhodně, jako minule i předminule. A budou tak hrát i nadále…
V křesle sedí její, o něco mladší minulé já a čte jakousi knihu. Srub je prázdný krom ní a vyššího, o něco staršího blonďatého muže se stříbrnou náušnicí v levém uchu. Zbytek jejích přátel šel prohlédnout okolí a vesnici nedaleko jejich nynějšího útočiště. Muž vejde do pokoje, kde sedí Gin. Nevidí její druhé já z přítomnosti, které si přišlo oživit už tak dost živou vzpomínku. Ta však vidí jeho.
„Gin…tys s nimi nešla?“ utrousí muž tiše k sedící a nic netušící dívce. Ta sebou polekaně škubne a vzhlédne k němu s pousmáním. Její skutečné já však svého starého “přítele“ propálí nenávistným pohledem.

„Chrisi… nevěděla jsem, že tu někdo zůstává“
„To já taky ne“ ušklíbne se a pomalým krokem, jenž neodolatelně připomíná dravce na lovu, se přibližuje k Ginny. Tu to však nijak neznepokojuje, proč by také mělo? Je to její kamarád, kterého zná více jak půl roku. Nač by se ho měla bát?
„Kdy jsi říkal, že se vrací majitelé srubu?“ broukne jen tak mimochodem. Chris mezitím dojde až k ní a sedne si na opěradlo křesla, ve kterém Gin sedí. Ta se jen posune a udělá mu vedle sebe kousek místa.
„Příští týden ve středu“ hlesne tiše, chytne ji celkem i jemně za bradu a natočí si její tvář k sobě. Ona si to nechá chvíli i líbit a nic nedělá. Chris se k ní sehne a krátce ji políbí na rty. Pokusí se mu vyhnout, ovšem ruka na její šíji ji to znemožňuje, proto si pomůže silou. Zpětná reakce je téměř okamžitá, nevybíravá a tvrdá. Skutečná Ginny to však nevidí. Zavřela oči ihned poté, co Chris její mladší já políbil.

Christopher praští silou do obličeje a Gin na něj zůstane jen tupě civět neschopna mu ránu vrátit nebo od něj zmizet. Nakonec se ale přeci jen zvedne a pokusí se vystřelit pryč. Chris je ale opět pohotovější a chytne ji pevně za zápěstí. S trhnutím ji přitáhne k sobě.
„Pust mě!“ zasyčí vcelku i neohroženě a šátrá po hůlce volnou rukou. Chris se jen usměje.
„Nech tu hůlku tam, kde je, Ginny“ varuje ji nebezpečně a zesílí stisk. Zcela jistě tam již bude mít modřinu.
I přes varování Ginny hůlku vytáhne. Než ji však stačí použít, on jí hůlku vyrazí a zkroutí její ruku do nepřirozené polohy. Gin to donutí pokleknout s bolestným skučením a přivíráním očí. Snaží se všemožně si ruku osvobodit, ovšem dociluje akorát toho, že Chris láme kost v ruce čím dál tím více a bolest se tím stupňuje.
„Varoval jsem Tě“ sykne shlížejíc na ni. „Sama na kolena? Tak přeci jen měli pravdu, že jsi hrozná děvka“ ušklíbne se výsměšně. Pohled, který ji nyní věnuje je plný pohrdání a výsměchu nad její marnou snahou a bolestí.
„Přijdeš o něj, jestli něco zkusíš!“ zaskučí Ginny, moc varovně to ale nezní. Spíše jako pokus přidušeného měsíčního kuřete. Chabý pokus o obranu, do kterého snad ani nemůže vkládat nějakou naději.

„Nejsi v pozici, kdy bys mi mohla vyhrožovat!“ zařve k ní a zvedne její tvář k sobě. Ginny se sice pokusí pohledu vyhýbat, ale nedaří se jí to. Jeho oči si ji pokaždé najdou, a pokud se už pokusí odvrátit tvář, on ji trhnutím opět přinutí dívat se na něj.
Skutečná Ginny sedí na pohovce jen kousek od jejího mladšího já a toho odporného šovinistického prasete. Stačilo by jen vstát a praštit ho něčím po hlavě. Pomoci svému vyplašenému a trpícímu já. Ona ale jen nečinně sleduje dění v pokoji jako smutný béčkový film, kde režisér použil reálné postavy k hraní reálného příběhu z její minulosti. Jako to dělá pokaždé, když se dívá na tuto vzpomínku. A i kdyby nyní vstala a zkusila něčím Chrise praštit, nebylo by to vůbec k ničemu. Minulost nezmění…nikdy. Kdyby pozměnila průběh vzpomínky, vždy by byli lidé, kteří by znali pravdu. Ona a Chris.

Mnohokrát chtěli její přátele vidět, nebo alespoň slyšet začátek smutné kapitoly s názvem Tichá tyranie Christophera. Zatím ho však viděl pouze Jake. Dokonce ani Axel nezná ten příběh celý. Nikdy ho celý znát nechtěl.
„Co vlastně chceš?“ kníkne vzpomínková Ginny tichým zlomeným hlasem.
„Tebe chci“ sykne a vytáhne ji silou zpět na nohy, pak se k ní malinko sehne, čímž překoná ten malý výškový rozdíl mezi nimi, a tvrdě si vynutí polibek.
„Nechám Tě to vstřebat. Mlč o tomhle před všemi, je Ti to doufám jasné?!“ sykne ledovým hlasem do ucha a povolí stisk.

Ginny jen chabě přikývne a sesune se zpět na zem. Dívá se někam do prázdna a vlastně ji ani pořádně nedochází, co se před pár minutami odehrálo.
„A seber se! Nikdo se o tomhle nedoví!“ div do ní nekopne, pak odejde z pokoje ven. Nechá ji se svými myšlenkami a dobu trvá, než si je Ginny srovná natolik, aby se těžce zvedla ze země.
To už ale živá Ginny nevidí. Je silou vtažena zpátky do pokoje. Pevně svírá kamennou mísu, jež je po obvodu zdobena reliéfy a starodávnými runami. Naklání se nad ní a div se nosem nedotýká modravé husté látky, která zeje v kamenné míse.
Rubriky Ginny

Napsat komentář

five × 1 =

„Láska vdaných žen je nejcennější na světě, manželé o tom ovšem nevědí.“ Oscar Wilde