Coming out

Asi patnáctiletý černovlasý mladíček seděl na své posteli a pomalu nechal po tvářích kanout své bolestné slzy, lochtaly ho a zanechávaly za sebou mokré cestičky smutku. Na sobě měl jen bílé tričko a trenky, seděl tam v tureckém sedu a pohled upínal na kostkatý vzorek béžového koberce. Přemýšlel o tom všem, co se odehrálo v posledním hektickém týdnu a ani si nepovšimnul, že za okny už byla dávno tma. Světlo lampičky spolehlivě osvětlovalo jeho pokoj.

Ne, nebyl v pořádku, od chvíle, co potkal toho kluka a chodil se svoji kamarádkou, nebylo v pořádku vůbec nic, nechápal to. Nechtěl se svěřovat, snažil se pochopit sám sebe, a to bez pomoci pubertálních přátel, starostlivé milující matinky a především bez pomoci náhradního fotříka, který věděl vždy všechno nejlíp.

Z myšlenek ho vytrhlo tiché a nenásilné zaklepání na dveře. Pohlédl na ně a pak stočil pohled k tikajícím hodinám na zdi. Bylo jedenáct pryč, to už asi nebude jeho drahá sestřička. „Jo?“ ozval se nakonec a narychlo setřel z tváří slzy. Jeho modré oči ho však podle zrazovaly, zůstávaly skelné a smutné dál. Do pokoje vstoupila jeho matka v noční košili, přes kterou měla hozený bílý župan. „Můžu dál?“ zeptala se nejistě a stáhla obočí, když si všimla jeho očí. Viděla v nich ty pracně zakryté slzy, jak by si mohla nevšimnout? Byl to přece její prvorozený a milovaný syn.

„Jestli chceš,“ pokrčil rameny naoko lhostejně. Nechtěl ji tu, nechtěl, aby viděla jeho slzy, které se mu snažily vecpat do očí a odmítaly ho poslouchat, ale nechtěl ji ranit. Sledoval proto, jak se jeho matka přiblížila a posadila se k němu na postel. Věnovala mu krapet zoufalý úsměv a pohladila ho po vlasech. Jackie se trochu bezmocně pousmál.

„Tak co se děje?“ zeptala se tiše, zatímco on jen zaváhal.

„Nic,“ odvětil po chvilce tu nejhloupější věc, která se vůbec dala říct.

„Nic? Něco určitě, vidím to na Tobě a brečíš,“ podotkla trochu dotčeně. Není přece blbá ani slepá.

„To je jedno, mami. Já to vyřeším sám,“ zavrtěl hlavou a po tváři mu sklouzla další slza, která odplavovala jen nepatrný zlomek toho zmatku a smutku, které v něm byly.

„Třeba bych Ti mohla pomoct. Stalo se něco s tou Tvojí slečnou?“ začala zkoušet. Nelíbilo se mu to, přesně tohle nechtěl. Byla to jistá cesta k tomu, jak to z něj vytáhnout.

„Jo, vlastně jo,“ přitakal váhavě nakonec, ač to byla pravda jen napůl.

„Zlatíčko, vím, jaké jsou první lásky, ale není to poslední…“

„O to tady nejde,“ přerušil ji trochu netrpělivě. Tušil, že to je chyba, ale nechtěl poslouchat tohle kázání o tom, jak to není poslední dívka, se kterou chodil, a že má ještě celý život před sebou, vždyť mu je stěží šestnáct. Blábláblá, samé kraviny!

„Tak o co tedy?“ zeptala se tiše a hladila ho něžně po hlavince.

„O…mami prosím,“ zakňučel zoufale a po tváři se mu znovu rozuteklo několik slaných slz. Oslovená jen bolestně přivřela oči. Ráda by synovi pomohla, ale jak? Nic jí neřekne, je smutný a zamlklý už několik dní. Proč?

„Tak mám odejít?“ optala se nakonec téměř neslyšně.

„Nevím,“

„Jackie, jsem Tvoje máma, tak se mnou prosím mluv,“ zaprosila zoufale. Rvalo jí srdce vidět takto své dítě, aniž by mu mohla nějak pomoci, zaplavovalo jí zoufalství.

„Nemůžu,“ kníkl tiše a zavřel oči, aby slzám zabránil uniknout. Nepodařilo se mu to.

„Někdo Tě šikanuje nebo co? Jackie prosím,“ vzala ho za ruku, kterou měl dosud položenou na sobě. Konečně si tak vynutila jeho zničený pohled, ten ji však dvakrát nepřidával. Nějakou chvíli trvalo, než odpověděl.

„Ne, nikdo mi nešikanuje, ale…“ dlouhé zaváhání, během kteréhož ho jen mlčky a prosebně sledovala. „…prostě se mi někdo zalíbil,“ vydechl nakonec proviněně a bolestně přivřel oči. Ještě stále to může zazdít, ještě pořád je čas nepřiznat celou barvu, vždyť teď bude stačit nic nevymlouvat! Nemohl, lavina už se utrhla a nezastaví se, dokud nebude až dole pod kopcem, nedokáže ji už zastavit. Jeho matka se slabounce a úlevně pousměje.

„A ty nevíš, jak se se Stephanie rozejít?“ odtušila tiše.

„Ne, problém je v tom, kdo se mi líbí,“ skoro zašeptal a slzy se roztekly proudem. Matka mu slzy zoufale setřela, ale nemělo to smysl, rázem byly v jeho tváři další a neustávaly, Jackie si je nechal odevzdaně padat do klína.

„Je snad zadaná?“ ani si neuvědomila, jak těmito slovy zahnala Jackieho do kouta.

„Ne, není zadanej,“ zaštkal náhle skoro až s hysterií. Skoro až zoufale zalapal po dechu, kterého se jeho plicím nedostávalo během jeho pokusu uklidnit se tím stupidním způsobem, tedy zadrženým dechem. Působil hůř než hromádka neštěstí. Do očí matky nepohlédl, nemohl. Nahlas zavzlykal a sesunul se na postel, kde zarval hlavu do bleděmodrého povlečení.

Jackieho matka ztuhla a vytřeštila na něj svoje tmavé oči, neschopna jediného slova. Synovo přiznání ji zaskočilo a vlastně zcela vzalo dech. Nepočítala s ničím takovým, nebyla na nic podobného připravena. Jak může být její syn gay? Proč? Kde se stala chyba? Je to její vina, že je Jackie na kluky? Ne, nedokázala se s tím srovnat z minuty na minutu. Nešlo to, prostě ne. Pomalu s bolestným výrazem vztáhla ruku na třesoucí se Jackieho rameno. Nedokázala mu v tuto chvíli říct vůbec nic, zatímco Jackie tlumeně vzlykal.„Jackie,“ oslovila ho nakonec ztěžka po několika dlouhých minutách ticha, ač si nebyla jistá, zda svého syna dokáže v této situaci utěšit a uklidnit. Neodpověděl, dusil se v peřině, přestože se stejně udusit nedokázal. Nechtěl jí to říct! Nechtěl to říct vůbec nikomu! Tak moc doufal, že to je jen úlet, že nic z toho není pravda. Ano, měl Stephanie rád, ale nepřitahovala ho tak, jak by měla, na rozdíl od toho kluka, který by naopak v něm neměl vyvolávat vůbec nic, a už rozhodně ne to, co vyvolal! Nevěděl, co s tím. Sakra, proč on?! Co komu udělal?! Ruka, která se nevzdalovala z jeho ramene, ho něžně pohladila.

„Jackie no tak, neplakej zlato,“ hlesla tiše, ale ta slova nedopadala na úrodnou půdu, on dál bezútěšně promáčel solí peřinu pod ním za zvuků vzlyků a lapání po dechu. Proč?! Sakra proč! Tolik se nenáviděl, nechtěl být jinej, nechtěl se stydět a nechtěl, aby byl na kluky, nechtěl žít. Přál by si umřít, dokázal by udělat cokoliv, aby to tak nebylo.

„Podívej se na mě,“ zkusila to ještě jednou a pokusila se ho slabě zatahat za rameno. Vyšlo jí to, Jackie pomalu zvedl uslzenou a zbědovanou tvář, pohlédl jí do tváře, ale nikoliv do očí. Nechtěl se jí dívat do očí. Zklamal jí! Určitě jí zklamal! Nedočká se vnoučat ani nějaké jeho milé ženušky a vlastní snachy. Nic z toho nebude, bude mít možná tak maximálně teplýho zeťáka.

„Pojď ke mně,“ hlesla tiše a pokusila se ho malinko přitáhnout. Zoufale, avšak pevně ji objal kolem krku a zavzlykal do ucha. Její ruka ho pohladila něžně po vlasech a věnovala mu mateřskou pusu na tvář. Neměl to rád, vlastně při tom běžně uhýbal a házel otrávené ksichty, teď byl ale za tenhle projev vděčný. Nikdy by nevěřil, že ho mateřská pusa od maminky tolik podpoří a dá mu sílu, slzy však zastavit nedokázala.

„Vždycky budeš můj syn,“ zašeptala mu do ouška, když jí Jackie vyčerpaně usnul v náruči.