Šach Mat

Garret Lowry měl naspěch, nerad nechával toho zpropadeného Němce čekat dlouho, Herr Reiner Schädeltot měl rád dochvilnost. Byl to postarší menší chlápek, co si potrpí na luxusní obleky a vytříbené chování. Jen kdyby ty jeho oči nebyly tak děsivě prázdné. Když se do nich jeden zahleděl, zdálo se mu, jako by padal do hluboké temnoty, kde není zhola nic. A pokud se k tomu ještě připočítal ten chraplavý dech a hlas, z Herra Schädeltota šla docela hrůza. Marně pátral v paměti, proč si musel půjčit zrovna od něj. Možná kvůli tomu, že působil movitě a nehrozilo od něj nebezpečí jako od jiných, kterým neustále za zadky postávaly jejich namakané gorily.

Dorazil k nevysokému domu, jenž se trošku ztrácel vedle těch prosklených věžáků, kterých tady byly plné čtvrtě. Zazvonil a počkal na bzučák, který mu otevřel dveře z masivního dubového dřeva, jež byly ozdobeny pozlacenými klepadly. Zatuchlina domu byla cítit od okamžiku, kdy překročil práh domu. Zavřel za sebou a naučeně vešel do dveří po své levici. Proti nim seděl za naleštěným dřevěným stolem Schädeltot a svým chraplavým dechem vyrušoval ticho panující v domě. Vážně ten chlap nevypadal zrovna nejzdravěji. Spíše působil, že co nevidět jeho chraplavý dech ustane a hlava s řídnoucími šedými vlasy spadne bezvládně na desku stolu. Byl nucený tuhle myšlenku ale okamžitě zaplašit. V těchto chvílích byl rád, že mu nikdo neumí číst myšlenky.

„Dobrý den, Herr Schädeltot,“ uctivě pokynul hlavou a odvážil se vstoupit do pracovny. Dveře za sebou s klapnutím zavřel.
„I vám dobrý, Herr Lowry.“
„Nesu vám dalších dvacet tisíc dolarů,“ kožený elegantní kufřík se octne na stole. Garret si chvíli hraje se zámečky, než krátce na to cvaknou a vstup dovnitř je volný. Kufřík otevře a ukáže ho svému věřiteli. Ten jen spokojeně pokyne hlavou a šlachovitou vyzáblou rukou kufřík zaklapne a stáhne k sobě.
„Mám pro vás lukrativní nabídku, Herr Lowry,“ pronese náhle svým nakřápnutým hlasem a jejich oči se střetnou. Zase ten pocit, jako kdyby padal do temnoty a už nikdy neměl spatřit denní světlo. Mráz mu přejel po zádech a na krátký okamžik pocítil ledovou ruku, která mu sevřela hrdlo. Musel odvrátit zrak a pohlédnout na desku stolu. Nepříjemné pocity ustoupily, žádná ruka ho nikdy neškrtila.
„Nabídku?“ zopakoval po něm to slovo, ačkoliv pohled nezvedl. Reiner ho ani po něm překvapivě nechtěl. Muži, co si zakládá na skvostné etice, nevadí, že mu druhá strana nekouká do očí. Další ze zvláštností, které na něm stačil vypozorovat. Byl mu však za to tak trochu i vděčný.
„Ja, Herr Lowry, nabídku,“ přitaká Němec s přikývnutím. „Váš dluh v této chvíli je devadesát tisíc dolarů. Ještě více jak třetina celkové částky…“ na chvíli se odmlčí, aby chytil dech. Udělá to ale v tu nejnevhodnější část věty, tudíž jeho protějšek se v křesle nevědomky přikrčí a vytřeští na něj zoufale své oči, neschopen jediného slova. Zapomene na slova o nabídce, zní mu to jako hrozba. Platí přesně, tak proč mu ten nácek vyhrožuje?
„Jsem ochoten tuto částku smazat a odpustit Vám část dluhu.“
„Prosím?“ čekal hodně věcí, ale ne tohle. Jak odpustit skoro sto tisíc dolarů?! Ne, něco za tím musí být, to není jen tak. Je to moc peněz a moc velká pohádka, než aby to mohla být pravda. Určitě se jen nějak přeslechl. To je z těch nervů, žije pod neustálým stresem a navíc ty oči, které ho neustále skenují. Připadá si, jako kdyby mu lezly pod kůži a rozebíraly si ho na samotné atomy. Jako kdyby dokonce viděly do jeho hlavy a četly si, co se mu zrovna honí v hlavě. Herr Schädeltot se nepříjemně pousmál.
„Slyšel jste dobře, moje nabídka je naprosto platná.“
„V čem je ten háček?“ musel se zeptat. To není jen tak, někde musí něco v té nabídce být, co ještě neřekl. Nějaká záludnost, nesplnitelná podmínka…
„Žádný háček. Zbytek dluhu vám bude odpuštěn včetně všech úroků, pakliže si se mnou dáte partii šachů a porazíte mne.“
Herr mu znovu vyrazil dech. Šachy hrával ještě na střední. Už je to nějaký čas, ale takovéhle věci se příliš nezapomínají. Utkví v hlavě a člověku se to může hodit, ostatně jako právě v tuto chvíli. Chce hrát šachy, a když prohraje, odpustí dluh? Nevycházel z úžasu.
„A když prohraju já?“
„Pokud prohrajete, nic se nezmění. Dál mi budete dlužit devadesát tisíc dolarů, které budu chtít do posledního centu zpět. Nechám vám den na rozmyšlenou, Herr Lowry,“ jeho hlas byl klidný a přesto z něj cítil jakýsi chladný záchvěv čehosi nepopsatelného.

#

Přemýšlel o tom celou dobu, nemohl ani pomalu spát. V čem může vězet ten háček? Přece mu jen tak nepředhodí takovou možnost. Jeho úrok není lichvářský, k čemuž byl také podezřelý, ale aby mu odpustil takovou sumu? Zvláštní chlap, opravdu. Teď ale spěchal na další schůzku s ním. Musel tam být včas a přinést své vyjádření. Hodlal přijmout.
Znovu stál před tou živoucí kostrou s uhrančivýma očima. Vypadal snad ještě hůř, než včera. Znovu se mu do hlavy vloudila myšlenka, na koho by asi přešel jeho dluh, kdyby tenhle zaklepal bačkorama. Nevešel dál do pracovny, zůstal trčet u dveří, které za sebou zavřel.
„Dobré odpoledne, Herr Schädeltot, přinesl jsem Vám svoji odpověď.“
„Dobrý den, Herr Lowry,“ chraplavý hlas znovu promluvil a jejich oči se na kratičký okamžik znovu střetly. Gestem ruky ho vyzval k posazení naproti němu. Garret tak neklidně učinil.
„Rozhodl jsem se přijmout,“ nevěřil, že to řekl.
„Vorzüglich,“ kostnatá ruka sáhla někam pod desku stolu a vytáhla velkou dřevěnou šachovnici, jež měla na každé straně schránku. Tu položil skoro posvátně na stůl a cosi tiše a nesrozumitelně zamumlal, než vytáhl list papíru popsaný úhledným krasopisným písmem. Dohoda byla sepsána přesně tak, jak si včera spolu domluvili. Chyběl už jen jeho podpis. Po důkladném přečtení podepsal, hra mohla začít.
V losu na něj připadly černé figurky. Když prohraje, nepřijde o nic, když naopak, už tohohle Němce nebude muset znovu nikdy vidět. Jejich dluh bude smazán a mezi nimi nebude žádný důvod, proč by se měli opět shledat. To pomyšlení se mu líbilo čím dál víc. Neměl co ztratit.
Hra ubíhala pomalu a starodávné kyvadlové hodiny na zdi se vlekly podobným tempem. Herr Schädeltot přemýšlel nad každým svým tahem neúměrně dlouho. Navzdory tomu ale prohrával, což vedlo ještě k většímu promýšlení každého pohybu. Garret byl zvyklý od jiných hráčů, se kterými kdysi hrával. Také přemýšleli příšerně dlouho a nakonec přesto třeba prohráli. Nyní si už byl jistý, že ačkoliv hrál šachy naposledy před lety, na nic z toho nezapomněl. Pamatoval si vše, co se naučil.
Radoval se předčasně, několik primitivních chyb ho připravilo o dva pěšáky a jednu věž, karta se otočila. Nyní to byl on, kdo u tohoto stolu prohrával. Schädeltot se nepříjemně zašklebil, což ho ještě více znervóznilo. Byl si tak jistý, že vyhraje a teď najednou neví, co má se zbývajícími figurkami na šachovnici dělat. Musí hrát dál, musí se o to alespoň pokusit. Nemá co ztratit. Tikot kyvadlových hodin a chraplavý dech přerušoval ticho, které okupovalo starý dům.
„Šach mat,“ zaznělo tiše a syčivě z úst starce.
Garret vztekle a smutně složil černého krále na šachovnici. Rex mortus, vivat Rex. Prohrál a bude nucený zbytek dluhu zaplatit i s těmi úroky, na kterých se domluvili už při půjčování peněz. Nadchl se vidinou, že toho chlapa nebude už muset nikdy vidět a ani mu dávat další splátku. Asi se tím nechal přílišně unést a teď na to doplatil.
Odcházel se zvláštním pocitem, jako by tam snad nechal více, než jen prohru ve hře králů. Ty ledové a temné oči z něj něco vyrvaly a nechaly si to u sebe, takový měl pocit. Nedokázal si to ale vysvětlit. Nic se přeci nezměnilo, vše zůstalo při starém.

#

Dorazil domů až pozdě večer, šel svoji šachovou prohru zapít. Jack Daniel’s mu byl vhodným společníkem, dokud se nemusel zvednout a dopotácet se domů, kde sebou praštil do křesla. Stále se mu vracely ty ledové oči. Nyní už ale tušil, co ho na nich tak děsilo – ani jednou v nich nezahlédl ten živoucí lesk, dokonce ani v momentě, kdy mohl oslavovat svoji výhru a nemusel se loučit se svými drahocennými penězi. Ne, oči Reinera Schädeltota byly podivně prázdné a mrtvolné celou dobu, co ho sledovaly. Bylo to jako dívat se do otevřených očí čerstvého nebožtíka. I teď z toho měl ještě husí kůži, zvlášť když v hlavě znovu uslyšel ten chraplavý dech.
Prudce sebou trhl a přeletěl pohledem potemnělý pokoj, který byl tak důvěrně známý. Vynadal a zasmál se sám sobě. Už z toho blázní. Co by tu asi u něj dělal Herr Reiner Schädeltot? Ten určitě nebyl venku mimo svoji pracovnu hodně dlouho, slunce nemohl vidět už pěkných pár let, však byl také pořádně bledý, což ještě zvýrazňovaly jeho šedivé vlasy. Čím víc nad ním ale Garret přemýšlel, tím více si svého věřitele vybavoval a nemohl se toho zbavit. Měl ho takřka před sebou a ten jeho výtvor fantazie chroptěl a mluvil syčivým tichým hlasem, skoro až šeptal to nebezpečné, pokořující „Šach mat.“
Ne, musí na něj přestat myslet, zvedl se z křesla a zamířil do koupelny, aby se alespoň osprchoval. Po horké sprše se mu určitě udělá lépe a on ze sebe konečně smyje ty mrtvolné oči, které ho celou dobu tak bedlivě sledovaly, a to včetně chvíle, kdy opouštěl pracovnu, cítil je zabodnuté v zádech. Byl rád, když mohl konečně ulehnout do měkké a hřejivé postele. Usnul takřka okamžitě, jeho spánek byl ale neklidný a velice lehký. Tu noc přišlo první chrchlání krve…

Garret Lowry zemřel o šest měsíců později na rakovinu hrtanu s metastázemi do plic. Na jeho pohřeb dorazil stařec s šedými prořídlými vlasy a skoro až děsivě prázdnýma temnýma očima. Přistoupil k hrobu, kam byla spuštěna rakev a vhodil do ní černou růži. Jeho slova zněla podobně, jako několik dní před svoji smrtí dokázal Garret sám mluvit – tiše a chraplavě, přesto bylo muži zcela zřetelně rozumět: “Šach mat.“

 

Garret Lowry
* 12. února 1947 – † 6. května 1972
R. I. P.

1 komentář u „Šach Mat“

Napsat komentář

seventeen − 7 =

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat