Ginny

Temná postava se s hlasitým prásknutím objeví na louce nedaleko menší vesničky. Na sobě dlouhý černý plášť s kápí, jenž je hluboce posazená do skloněné tváře a zakrývá ji tak do temného hávu. Pod rozepnutým pláštěm je vidět mikina a černé kalhoty s kovovými ozdobnými řetízky. U opasku se leskne stříbrná, velmi ostrá čepel dýky. Pod pláštěm je částečně vidět i pouzdro s pistolí USP Compact ráže pětačtyřicet německé značky Heckler & Koch.

Vysoké kožené boty se při chůzi boří do trávy rozkvetlé jarní louky. Osoba skryta pod pláštěm míří sebejistým rázným krokem do vesnice. Kroky ji dovedou až k nízkému rodinnému domku s bílou fasádou a markýzou nad vchodovými dveřmi na samém začátku vesnice.

Ginny se propadne do menšího srubu někde na území Dánska. Nemá tuhle vzpomínku ráda, a přesto se k ní čas od času vrátí, aby ji mohla vidět znovu a znovu. Jakoby snad doufala, že jednou to představení bude jiné, bude mít jiný, o něco veselejší děj a hezčí konec. Jenže to divadlo je pořád notoricky stejné a jeho herci hrají stále stejně důvěryhodně, jako minule i předminule. A budou tak hrát i nadále…

V křesle sedí její, o něco mladší minulé já a čte jakousi knihu. Srub je prázdný krom ní a vyššího, o něco staršího blonďatého muže se stříbrnou náušnicí v levém uchu. Zbytek jejích přátel šel prohlédnout okolí a vesnici nedaleko jejich nynějšího útočiště. Muž vejde do pokoje, kde sedí Gin. Nevidí její druhé já z přítomnosti, které si přišlo oživit už tak dost živou vzpomínku. Ta však vidí jeho.

„Gin…tys s nimi nešla?“ utrousí muž tiše k sedící a nic netušící dívce. Ta sebou polekaně škubne a vzhlédne k němu s pousmáním. Její skutečné já však svého starého “přítele“ propálí nenávistným pohledem.

Uličkou projde vyšší tmavovlasá dívka v černé kožené bundě a plátěných kalhotách. Může ji být něco málo přes dvacet. Vypadá neklidně a loudavým krokem míří k hostinci. Zničehonic se za ní objeví asi stejně starý muž v tmavé mikině, riflích a v uchu mu tkví stříbrná náušnice. Působí docela charismaticky a než by stihla jakkoliv zareagovat, pevně ji chytne za paži. Ginny sebou škubne a s kníknutím se pokusí vytrhnout. Velmi rychle ji dojde, s kým má tu čest.

„Kde máš svého prince, aby tě ochránil?“ ušklíbne se Christopher. „Chtěl jsem si to s ním vyřídit z minula, ale asi si budu muset vystačit s Tebou“ šeptne jí úlisným hlasem do ucha. Ginny mu neodpoví a není schopná se ubránit zachvění. Jeho hlas v ní vyvolává až příliš nehezkých vzpomínek.

To samozřejmě neujde jeho pozornosti a tak se zlomyslně ušklíbne. „Jsem rád, že si ještě nezapomněla, jak skvěle nám bylo v dávných dobách…“ silou ji drží a tahá k nějakému motelu.

U kuchyňského stolu v malé dřevěné chatce sedí asi osmnáctiletá tmavovlasá dívka. Zamyšlený pohled zarývá do kuchyňské linky a zdá se, že je trošku nervózní. Události posledních několika měsíců na ní ničivě doléhají, kdykoliv se ocitne sama mimo ostatní. To však není ten důvod, proč je tak neklidná. Ten pravý důvod se nachází jen o několik metrů dál.

Jde o něco staršího muže s tmavýma očima a krátce střiženými vlasy, který sedí nyní v křesle a bezstarostně si povídá s přáteli. Jeho tvář je hladce oholená, až na bradu, na kterou jako by zapomněl. Vypadá jako vcelku pohledný charismatický muž. V jeho levém uchu spočívá stříbrná náušnice.

Měsíc v úplňku osvětloval zasněženou krajinu. V téhle době jen málokdo chce trávit venku, zvláště když co nevidět opět začne chumelit. Zimní měsíce jsou zde, na severu Finska velmi chladné a temné.

A přesto je někdo teď, v tomto čase, venku. Asi dvacetiletý mladík se přes les vrací domů. Jde o zlodějíčka, jenž se do Finska přestěhoval před pár měsíci a sprostě zneužívá důvěřivosti Finů. Mezi místními obyvateli je známý tím, že krade. Kdyby jen tušil, co se dnes v noci v lese skrývá, snad by raději šel po silnici a nezkracoval si cestu.

Slunce už dávno zašlo a vládu nad obzorem převzal měsíc, jenž nyní v celé své kráse osvětluje přírodu severního Irska a letní vánek si pohrává s korunami stromů. Nádherná letní noc, vhodná k romantické procházce. Po louce, které se rozprostírá všude, kam jen oko dohlédne, poklusává šedočerná vlčice. Krk, hřbet a část ocasu jsou černé a packy, tělo s hlavou nesou různé odstíny šedé. Pod přední packou má tenoučký šrám, zřejmě z boje. Celkově působí mohutněji, než vlci bývají. Neslyšným a nedbale elegantním krokem míří k hustému lesu. Uši má nastražené, jakoby očekávala, že se k ní dostane nějaký zvuk. Všude je ale ticho. Náhle však vlčice zastaví a zbystří. Smích a hlasy vzbudily pozornost zvířete. Vlčice tiše zavrčí a rozběhne se za zvuky.

Jen pár hodin uteklo a šedý, nevlídný den přešel do mrazivého tmavého večera. Na obloze čas od času vykoukne zářivý, stříbřitě zbarvený měsíc. Pak se ale opět schová za černé mraky, které zahalují celou oblohu. Dozajista už to nebude trvat moc dní a z oblohy dopadnou na zmrzlou půdu první vločky sněhu, které zabalí krajinu na několik měsíců do bílého hávu. Obyvatelé očekávají sníh už čtrnáct dní.

Náhle, bez vysvětlení se uprostřed louky, zjeví s prásknutím vysoká postava v černém těžkém plášti. Hlavu a kus obličeje ji zahaluje kápě. Pod pláštěm a kápí se skrývá vysoká černovlasá dívka. Svižným krokem se vydá směrem, kde leží menší vesnička, která nese jméno Železná Dolina. Vesnička, kde ve smíru žijí kouzelníci s mudly a leckdy se naskytne pohled, jak kouzelně nadaný obyvatel pomáhá večer, když je všude klid, svému mudlovskému sousedovi, vyhnat ze zahrady trpaslíka.