Black Polythene

Černý igelitový pytel mimo tramvajové kolejiště nebudí vítězoslavný dojem. Divné, mrazivé, špatné. Babky shromážděné kolem jsou odstrkovány dál uniformovanými muži v černém. ,,Tady není nic k vidění!” brání se muži s nápisem Policie na zádech a marně se snaží odehnat čumily.
Záchranáři postávají bezmocně kolem zaparkované sanitky a tiše se spolu baví, dva z nich pečují o postaršího muže, který zhrouceně sedí v sanitě a občas jen přikývne na slova lékaře. Ti, co neodhání zvědavce stojí u zaparkované dodávky se zeleným pruhem a jediné, co je zajímá, jsou jejich papíry.

Číst dál ->Black Polythene

Bez Tebe nejdu

Chmurný listopadový večer na maloměstě. Smutný, tichý a nebe je poseto stovkami hvězd. A Měsíc? Ze zářícího kotouče na obloze je jen sotva viditelný srpek. Po cestičce kráčí bok po boku dvě postavy zahalené v dlouhých černých kabátech. Míří sebevědomím krokem k ozdobně kované bráně. Nemají strach, ačkoliv jiní by měli. Oni se nemají čeho bát, jsou již smíření s nepravostmi života a svým osudem.
Jedna postava patří vyšší černovlasé dívce. Dlouhé černé vlasy jí spadají k pasu a tmavé oči jsou smutně prázdné. Černý korzet a černá sukně, na nohou kožené boty. Přes sebe přehozený černý kabát dlouhý ke kotníkům se zdobenými rukávy. Zorničky těkají po okolí, dychtivě a zoufale naivně čekají, že místo černočerné tmy zahalující její zrak už několik let uvidí jasné měsíční světlo. Ví, doufá a sní. Jednou… jednou zase uvidí hvězdy.

Číst dál ->Bez Tebe nejdu

Nevyslyšená prosba

Uslyšel ohlušující ránu a ucítil prudkou bolest na prsou. Lapal bezmocně po dechu. Viděl jen záblesky světel, které se mihotaly všude kolem něj. Ta bolest neustávala, spíše byla sekundu od sekundy větší a nesnesitelnější. Zřejmě se při tom nárazu praštil do hlavy. Připadal si jako na houpačce v hloupém hororu. Pokoušel se najít rozepínání pásu. Nalezl ho, ale nešlo to. Nemohl se vyprostit a uvolnit bezpečnostní pás. Stále ho pevně držel a jakoby ho dusil.
„Pomoc“ vydechne tiše a zoufale. Slyší vzdálené houkání sanitky. Chtěl žít. Tak moc. Chce znovu obejmout a políbit svoji snoubenku, chce cítit její doteky, chce znovu jít na procházku se svým psem…chce toho tolik ještě udělat. Bude mít ještě příležitost? Kdo ví.
Těžce se mu dýchá. Pomalu, ale jistě ztrácí vědomí.

Číst dál ->Nevyslyšená prosba

Čas odejít

Potemnělá místnost, z reproduktorů na stěně vychází poslední slova zpěvákova sóla, kytara dohrává poslední akordy a bubny se tiší. Na zdi visí potrhané plakáty rockových kapel… Nirvana, Mötley Crüe, Led Zeppelin, The Doors a mnohá další…u jedné ze stěn sedí asi šestnáctiletý chlapec, jeho černé vlasy podtrhávají vybledlost tváře a šedé oči jsou tak zoufale prázdné. Přemýšlí o lásce a nenávisti. O ublížení a odpuštění a o spoustě dalších věcí, které obnáší bytí na tomto světě.

Číst dál ->Čas odejít

Tragický konec jedné Mary Sue

Jmenovala se Ayaba Tabiti de Llaraso, žila ve francouzském Bordeaux, avšak vyrůstala na malebném francouzském venkově. Ano, mohlo by se zdát, že tato křehká a neskonale krásná šestnáctiletá dívka měla idylické dětství, pravda byla ale úplně jinde. Matka ji tragicky zemřela v jejích 2 letech a ona žila se svým bezcitným a notorickým otcem, který nikdy nešel pro ránu daleko. Bez milostně a surově ji bil, někdy úplně bezdůvodně. Což se stávalo kdykoliv byl otec v lihu a to bylo dost často. Ayaba se však svým bezcharakterním a opileckým otcem nenechala vůbec zlomit, objevila v sobě velkou duševní sílu, se kterou dokázala rány vytrpět. Jejím jediným přítelem byl kříženec německého ovčáka a vlka, Falco. Milovala ho a trávila s ním volné chvíle. Lidé z vesnice ji přehlíželi a byla označována, jako “ta divná od toho opilce“.

Číst dál ->Tragický konec jedné Mary Sue

Alkohol

Do hostince vtrhne asi dvacetiletý vyšší muž s delšími blond vlasy. Na sobě tmavé kalhoty, lehce roztrhnutou košili, která kdysi zřejmě byla bílá. Nyní je však pomačkaná a do půlky rozepnutá. Ve výrazu jeho tváře jde vyčíst spoustu vzteku, ale také hodně bolesti. Když nenajde osobu, která způsobila jeho stav, zamíří k baru, kde se posadí a zůstane civět na barovou desku.
„No ty vypadáš…“ broukne k němu hostinský, který se za barem mezitím přesunul k němu. Přitom mu lehce cuknou koutky, což ovšem muž nemůže vidět.
„Díky, to je vždycky příjemný slyšet“ zavrčí a přitom k němu zvedne pohled.
„Chceš něco?“ otočí se zase k němu po chvíli, kdy obslouží pár hostů.

Číst dál ->Alkohol

Dýchej, dokud můžeš

I takto se dá naplánovat vražda postavy na HOCZ, jen se to nějako neuskutečnilo…

V potemnělé zatuchlé místnosti sedí v křesle vysoký hnědovlasý muž. Na zemi leží spousty krámů, starý koberec a alespoň 100letý prach. Už zvenčí vypadá domek velmi zuboženě. Vymlácená okna a vše zpestřuje velká díra ve zdi. Těžko by se dalo uvěřit, že ještě ráno ten domek vypadal jako každý jiný tam. Upravený, čistý a hlavně nezničený. Muž, jenž sedí pokojně v křesle a v ruce drží čistou, v porovnání s okolím, nablýskanou sklenici. V ní se leskne rudá tekutina. Kaštanově hnědé oči má přišpendlené na židli, která je uprostřed oné nehezky vyhlížející místnosti. Kdyby někdo nyní vešel, asi by musel strnout na místě a vážně zapochybovat o duševním zdraví sedícího muže. Jenže nikdo nevejde. Z domu zbyli téměř jen sutiny. Na židli stojí černovlasá vysoká žena. Její zelené oči zakrývá černá páska a ruce za sebou má pevně svázané konopným provazem. Zarývá se jí bolestně do zápěstí a zanechává po sobě červené skvrny. Okolo odhaleného krku ční další provaz. Konec provazu je upevněn k pevnému trámu nad ženou. Ačkoliv dům vypadá, že se brzy odporoučí nadobro k zemi, trámy vypadají stále pevně a stabilně. Na rozdíl od muže už žena moc klidně nevypadá, ačkoliv se urputně snaží zachovávat si chladnou hlavu. Jediné, co je v místnosti ledově chladné, je vzduch. Onen sedící muž jen klidně a možná i poněkud pobaveně sleduje ženu. Dívá se na ni jako na nějaký podřadný béčkový horor.

Číst dál ->Dýchej, dokud můžeš

Bouračka

Letní déšť smáčel menší silničku a měsíc krásně osvětloval krajinu kolem. Krásná noc na sklenku vína a užít si trochu té letní romantiky. Po cestě se řítí motorkář na své Hondě a míří domů k rodičům a hlavně ke svojí přítelkyni. Slíbil jí, že se brzy vrátí a udělají si hezký večer. Vrací se brzy k ránu a spoléhá na to, že silnice budou prázdné a nikde ho nezměří. Tachometr se šplhá k 170km/h a on jakoby svoji zběsilou jízdu nevnímal. Možná je to, co ho burcuje k téhle rychlosti alkohol, který za ten večer vypil anebo snad ta lajna, kterou si dal? Kdo ví. Kolik podobných cest zažil? 5? 10? Však on už to nepočítá. Tu cestu přeci dobře zná, jezdí ji téměř každý den. Proč by se zrovna teď mělo něco stát? Ne, jemu určitě ne. To potkává jiné, jeho ne. A navíc… je to jen 20 minut cesty a tuhle noc určitě moc lidí nevyjede.
Míří dál svoji rychlostí a blíží se k domovu. Čeká jeho přítelkyně? Nebo už spí v posteli krásným hlubokým spánkem? Jak rád už by byl u ní a pohladil ji po těch dlouhých vlasech, se kterými si čas od času hraje. Chce už být zase u ní a říct jí, jak moc jí miluje. Jeho touha je natolik silná, že si dovolí za zatáčkou přidat. Žádné auto není na obzoru a radary tu nejsou. Nic přeci neriskuje. Nemůže se nic stát, ubezpečuje se ve svých myšlenkách.

Číst dál ->Bouračka