Stories

Ten den vypadal jako každý jiný z těch dlouhých a nudných, které jsem musel strávit v práci. V poslední době jsme byli s parťákem dost na kordy, vlastně kvůli prkotině, ale to mě málem tehdy stálo přítele. Parťák Ray se totiž asi měsíc před incidentem rozhodl, že to takhle dál nejde a bude sloužit s někým jiným. Abyste rozuměli, pracuji pro jednu bezpečnostní agenturu přímo na Manhattanu obvykle je mým úkolem hlídat Battery Park spolu s kolegou.

Garret Lowry měl naspěch, nerad nechával toho zpropadeného Němce čekat dlouho, Herr Reiner Schädeltot měl rád dochvilnost. Byl to postarší menší chlápek, co si potrpí na luxusní obleky a vytříbené chování. Jen kdyby ty jeho oči nebyly tak děsivě prázdné. Když se do nich jeden zahleděl, zdálo se mu, jako by padal do hluboké temnoty, kde není zhola nic. A pokud se k tomu ještě připočítal ten chraplavý dech a hlas, z Herra Schädeltota šla docela hrůza. Marně pátral v paměti, proč si musel půjčit zrovna od něj. Možná kvůli tomu, že působil movitě a nehrozilo od něj nebezpečí jako od jiných, kterým neustále za zadky postávaly jejich namakané gorily.

Stála na konci zahrady. V rohu, kam příliš slunečního světla nedopadalo. Nikdo si ji celý den příliš nevšímal, přesto přežívala. Životodárný déšť smáčel půdu pod ní i ji samotnou. Byl příjemně chladivý a dával možnost pomalu růst. Smýval krvavé šrámy i špínu z její tváře. Byl jako naděje na lepší budoucnost, že třeba zítřek bude mít hezčí scénář, než dnešní den. Neměl, ale přesto nevzdávala svoji víru. Třeba si ji jednou někdo všimne a věnuje ji to, co hledá. Neví, co to je, ví jen, že to potřebuje ke svému dalšímu bytí. Den co den trpělivě vyčkávala. Každý déšť sebou přinášel trochu té naděje, kterou ji zase brali úmorné dny, kdy slunce nelítostně pálilo. Přesto každé chladivé letní ráno otevřela znovu své oči, aby mohla sledovat líný děj kolem sebe.

Seděla na sluncem vyhřáté silnici a objímala svá kolena, mlčela. Jen mlčela a hleděla před sebe. Jakoby se jí ten ruch kolem netýkal. Byla jako postavička vhozená do již probíhajícího, divného a zmateného příběhu. Nechápala ho. Nechápala nic, co se kolem ní děje. Necítila bolest v rukou ani pulzující bolest na spánku, z hlavy se ji řinula horká krev, která ji stékala po tváři a slepovala k sobě několik pramenů jejích dlouhých černých vlasů. V jejích hlubokých hnědých očích se leskl prázdný výraz někoho, jehož duše zůstala zoufale prázdná. A kolem ní pobíhali záchranáři. Nezajímaly jí, nereagovala na ně ani ve chvíli, kdy se ji pokoušeli zvednout a odvést pryč z děsivého jeviště silnice číslo 13. Jen kousek od ní se nachází ve strouze zelený Saab napasovaný ve vzrostlé lípě.

Do černého sametového kožíšku dopadají horké mokré slzy bolesti. Sůl, která si brázdí cestu v její tváři, vytváří za sebou viditelné cestičky. Nechá je padat, vzdala se již dávno snahy je zastavovat či jim bránit, aby si našly cestu ven z jejího nitra. Nikdy to nemělo cenu jim bránit. Beztak vždy vyhrály a tiše utekly z vězení, které jim tvořily její hluboké černé oči. Odnesly sebou část bolesti, která drásala její nitro a která ho drásá i nyní. Přesto je tak nerada pouštěla ven, znamenaly odkrytí citů, ukázání vnitřního rozpoložení, ukázání toho, že není silná natolik, jak by si přála být.

„A je to tu zase!“ zavřeštila hystericky.

„Co?“ vyvalil na ni očka.

„Rohlík!“ vysvětlila to, jako by to bylo něco naprosto samozřejmého

„Rohlík? Chceš mi snad říct, že ti po ránu vyděsil pouhopouhý rohlík?“ věnoval jí pohled jako na schizofrenika, se kterým již dlouhých čtrnáct let žije, ale všiml si toho až teď.